Bolestné sny Jany Dubové připomínají staré rány

Slzy do očí návštěvníkům vhání velmi emotivní výstava obrázků výtvarnice Jany Dubové, třiaosmdesátileté dámy, která má za sebou drsnou životní zkušenost. Jako jediná ze třicetičlenné rodiny, společně se svou sestrou, přežila holocaust.
Hlavní foto

S děsivými zážitky z koncentračních táborů a ze ztráty svých blízkých se po letech vyrovnala sérií kreseb nazvanou „Bolestné sny“, které jsou vystaveny v Písecké bráně do 10. února.

Výstavu monotypů Jany Dubové, která žije v Praze 6, uspořádala městská část a zahájila přesně 27. ledna, v Den památky obětí holocaustu. Cílem výstavy je však nejen připomenout památku Židů, kteří byli za nacizmu vyvražděni, ale upozornit na skutečnost, že násilnictví, nenávist a agrese může být zárodkem nových hrůz a varovat před přehlížením zla v jeho prvopočátcích. Vernisáže výstavy se zúčastnil izraelský velvyslanec Yaakov Levy. „Antisemitismus není jen bolestný sen. Je to realita, ve které žijí i nyní lidé v některých částech světa,“ řekl velvyslanec. „Mělo by se zdůraznit seznamování s růzností kultur. Irán vyhlašuje nový holocaust a veřejnost by jej měla odmítnout,“ dodal.

Výstavu uvedl svým vyprávěním další občan Prahy 6, pan Pavel Werner. Až neuvěřitelně znělo jeho vyprávění o tom, jak coby třináctiletý přežil před 64 lety „pochod smrti“. Tři dny chůze v lednové zimě, bez jídla, v tenkém oblečení, s ozbrojenými nacisty v zádech, kteří stříleli každého, kdo nemohl jít. „Bylo nás dvacet kluků, kteří přežili selekci Mengeleho, rodiče v květnu zaplynovali…,“ vypráví dnes klidným hlasem Pavel Werner. „Obrázky paní Dubové, to jsou emoce, které jsem prožil,“ říká o výstavě muž, který své vzpomínky občas ličí studentům ve školách.

Sama autorka obrazů Jana Dubová, podle svých slov životní optimistka a dnes velmi čilá dáma s chutí do života, byla ve svých šestnácti letech od roku 1942 do roku 1945 vězněna v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Merzdorf, kde se dožila osvobození. Maminku poslal do plynu doktor Mengele. Tatínek nepřežil pochod smrti, když ho zastřelili nacisté před zraky jejího přítele a budoucího manžela. „Myslela jsem, že se už v životě nezasměju,“ říká dnes Jana Dubová.

Stesk po rodičích a své hrůzné vzpomínky na utrpení, které prožila nebo viděla kolem sebe, zachytila ve svých obrázcích, bolestných snech. Vyjadřuje v nich beznaděj, smutek, ale také statečnost a hrdost. Působivé kresby jsou provázeny krátkými texty, útržkami vzpomínek, které psala sama paní Dubová. O transportech, o příšerných podmínkách v lágrech, o loučení s blízkými, o tom, jak vypadá smrt yčerpáním…Jednou možná z útržků vznikne celá kniha. Po válce Jana Dubová vystudovala grafickou školu, pracovala pro kreslený, v oboru knižní grafiky, vytvořila řadu plakátů, ilustrovala učebnice.

Své obrázky paní Dubová vytvořila během posledních tří let. Nyní si chce od malování trochu odpočinout. „To malování mne vyčerpává. Moc ráda fotím, tak se teď budu chvíli věnovat fotografiím,“ říká energická dáma.


(podle časopisu Šestka, www.sestka.cz)

Související články

Dnešní park Lázaro Cárdenase del Río má relativně bohatou historii. Vznikl jako součást zeleného pásu Dejvic a Bubenče, na základě regulační studie z 20. let 20. století. Posléze byla východní část tohoto pásu přejmenována na Náměstí Interbrigády a v 70. letech minulého století se stala jakýmsi „odkladištěm“ jinde neumístěných soch a pomníků. Byly zde umístěny sochy Simona Bolívara a Benita Juáreze. A možná právě jejich existence dala následně podnět HMP přejmenovat v roce 2000 tuto východní část parku na Park Lázaro Cárdenase del Río.

Celý článek15. 3. 2024