Úřad městské části Praha 6 - výtisk z oficiálního webu radnice


Stránky MČ Praha6

Infolinka
Úvodní stránka ›› Praha 6 ›› Reálie ›› Čestní občané ›› Rok 2009 ›› Prof. Václav Černý ›› detail/podstránka

Prof. Václav Černý

* 26.3.1905
† 1987

Václav Černý se narodil 26. března 1905 v Jizbici u Náchoda. Jeho velmi silný vztah k rodnému kraji, nejranější prožitky z něho a působení otce – venkovského učitele – předznamenaly vývoj velké osobnosti naší historie.

Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot ve francouzském Dijonu studoval na Univerzitě Karlově jako žák F. X. Šaldy bohemistiku a romanistiku. Doktorátu v oboru čeština-francouzština dosáhl v roce 1929. Po krátkém působení na dívčím reálném gymnáziu v Brně se stal na léta 1931 – 1936 sekretářem Institutu d"Etudes Slaves v Ženevě, kde se věnoval oboru srovnávací a obecná literatura. Po návratu do Prahy byl jmenován docentem románských literatur na Univerzitě Karlově a od roku 1938 profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Jeho univerzitní pedagogická činnost byla zanedlouho po nástupu nacismu přerušena zavřením českých vysokých škol. V letech 1939 - 1944 působil na gymnáziu v Praze.

Publikovat začal Prof. Černý již v roce 1927 studií „Ideové kořeny současného umění“, v níž analyzoval vliv Bergsonovy filosofie v literatuře. Významná byla stať „Esej o básnickém baroku“ z roku 1937, která odpovídala dalšímu duchovnímu směřování Černého - hledání absolutních mravních hodnot, jimiž je umělec zavázán svému talentu i dílu.

Během okupace se Černý aktivně účastnil protinacistického odboje. Je známo, jak dramaticky tento úsek jeho života končí: zatčením, vězněním na Pankráci s vyhlídkou na trest smrti, před níž ho zachránilo až Pražské povstání.

S koncem války se okamžitě zapojil do práce v České národní radě. Budoucnost Československa spatřoval sice v socialismu, ale ne v podobě totalitního modelu stalinistického Ruska. Poválečnou aktivitou - pedagogickou i kritickou - čelil všem útokům na svobodu naší kultury. Polemickou platformou se stal Kritický měsíčník, který Černý založil již před válkou, za okupace však vycházet nesměl. Z diskuzí o další podobu národního směřování vznikl soubor statí a polemik „Boje a směry socialistické kultury“. Ve studiích „Osobnost, tvorba a boj“ z roku 1947 pak Černý obhajoval nenahraditelnou roli tvůrčí a svobodné osobnosti, hájící především mravní poselství umění. V té době také obrací svůj zájem k literatuře a filosofii existencialismu a nalézá jeho českou obdobu v tvorbě mladých básníků kolem Jiřího Ortena. Výsledkem jsou přednášky shrnuté do sborníku „První sešit o existencialismu“, jehož pokračování „Druhý sešit o existencialismu“ již po únorovém převratu nemohl být vydán. Čtenáři se ho dočkali až roku 1992.

Václav Černý se logicky dostal do konfliktu s nastupující totalitní mocí a roku 1951 byl donucen odejít z pražské filosofické fakulty, kde byl od června 1945 profesorem obecné a komparativní literatury. V roce 1953 byl dokonce několik měsíců vězněn, k procesu však nedošlo. Roku 1954 sice nastoupil do Akademie věd, avšak na místa, která zdaleka neodpovídala jeho schopnostem a erudici. Šikanování, kterému tu byl vystaven - například přeřazením z místa vědeckého pracovníka do Komise pro soupis rukopisů – skončilo paradoxně jeho vědeckým triumfem. Podařilo se mu totiž v zámecké knihovně v Mladé Vožici objevit a vědecky analyzovat rukopis dosud marně hledané hry španělského barokního dramatika Calderóna a za to byl pak v roce 1965 jmenován členem Královské španělské akademie.

V ústraní i nadále připravoval významné vědecké práce: jednak z oblasti starší evropské literatury. Jmenujme: „Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích“ (1958), „Stredoveká dráma“ (1964), ze starší české literatury „Staročeská milostná lyrika“ (1948), „Mastičkář“ (1955) a studie „Jaroslav Seifert: Náčrt k portrétu“ (1954) a „Knížka o Babičce“ (1963), v Torontu vyšla v roce 1984.

Teprve ve druhé polovině 60. let mohl znovu publikovat a v roce 1968 dokonce opět, ale jen krátce, přednášet na univerzitě. Na sklonku 60. let uveřejnil dvě významné práce: „Studie a eseje z moderní světové literatury“ a „Studie ze starší světové literatury“. Své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce „Co je kritika, co není a k čemu je na světě“.

Po roce 1968 se však opět stal terčem nenávistné kampaně normalizační propagandy. Roku 1970 byl z profesorského místa propuštěn a bylo mu prakticky znemožněno veřejně vyslovit své názory. Právě nemožnost rozvinout plně pedagogickou aktivitu, na níž dík rodové tradici velmi lpěl, byla snad největší bolestí jeho života.

V sedmdesátých letech se Černý soustředil na psaní svých PAMĚTÍ, jež představují jeden ze základních, byť výrazně subjektivních pramenů pro poznání naší národní existence ve 20. století. V prvním díle vydaném v samizdatu zachytil svá studentská léta ve francouzském Dijonu, okupační dobu ztvárnil v díle nazvaném „Pláč koruny české“ a období 1945-1972 ve 3. díle, který obsahuje nekompromisní soud nad úpadkem českého národního charakteru. Obecně se k němu pak vyjádřil v eseji „O povaze české kultury“ Všechna tato díla byla v 70. létech vydána v samizdatu, většinou v Tigridově Svědectví. I v posledních desetiletích svého života nepřestal Černý sledovat soudobou literární produkci. Dokladem jsou statě „Z nových kritických studií“ či analýza „Za hádankami Bohumila Hrabala“.

Václav Černý patřil k předním signatářům Charty 77. Další zápas za svobodu prožívá pln optimistického elánu. V době, kdy už překročil sedmdesátku, je mu ještě dáno strávit noc na vězeňské pryčně – to když StB usoudila, že je to nejvhodnější způsob, jak zabránit jeho účasti na pohřbu dlouholetého přítele Jana Patočky.

Osobnost Václava Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury tohoto století. Jde zřejmě po F. X. Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové (a především románské) kultury.

Byl romanistou, hispanistou a bohemistou, komparatistou, editorem a literárním historikem a kritikem. Zabýval se středověkou literaturou, barokem, romantismem a moderní světovou a českou literaturou. Jeho pojetí umělecké kritiky mělo výraznou filosofickou dimenzi. Kritika má podle něho filosofickou povahu a umělecká díla hodnotil, podle jeho slov: „… jako výrok o celku života a významu veškerenstva“.

Jeho osud, přinášející mu prakticky od čtyřicátých let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance tohoto věku. Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize „Tvorba a osobnost“.

Obnovení demokratických svobod se Prof. Václav Černý nedožil - zemřel v roce 1987. Jeho dcera Miluška, které jsme doufali, že ocenění předáme, zemřela v květnu tohoto roku.

Čestné občanství jako projev úcty a ocenění za mimořádné celoživotní dílo, přínos celoevropské vědě a kultuře a osobní statečnost přebírá zeť Prof. Václava Černého pan Ing. Josef Pavlík.



© 2019 MČ Praha 6

 RSS |  SMS info |  Email info |  Mapa stránek |  Prohlášení o přístupnosti |  Prohlášení o ochraně soukromí |  PŘIHLÁŠENÍ do systému


--- konec tisknuté stránky www.praha6.cz/vaclav_cerny ---

Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, Praha 6, PSČ 160 52

Kontakty

Ústředna: 220 189 111
Bezplatná infolinka: 800 800 001
Fax: 220 189 111
Email: podatelna{zavináč}praha6{tečka}cz
Datová schránka: bmzbv7c
Web: www.praha6.cz