Úřad městské části Praha 6 - výtisk z oficiálního webu radnice


Stránky MČ Praha6

Infolinka
Úvodní stránka ›› Radnice ›› Finance ›› Rozpočet MČ ›› Rozpočet na rok 2007 ›› Závěrečný účet MČ Praha 6 za rok 2007 ›› Finanční vypořádání ›› Historie ›› detail/podstránka

Historie

Dokládají to též nálezy hrobů nebo keramiky v této oblasti.
Najdeme zde i stopy počátků slovanského osídlení z konce 6. století, např. v Bubenči či Veleslavíně. Pozdější největší pražské hradiště bylo v Šárce, v území, kde se zřejmě koncentrovalo staroslovanské osídlení.

Bezpochyby nejvýznamnějším počinem v raném středověku pro území Prahy 6 bylo založení prvního mužského kláštera v Čechách v Břevnově na konci 10. století. Klášter byl založen druhým pražským biskupem sv. Vojtěchem a českým knížetem Boleslavem II. roku 993. Nad pramenem byl ve 13. století postaven gotický pavilon, který v letech 1724-1726 přestavěl Kilián Ignác Dienzenhofer do podoby dnešního letohrádku Vojtěška.
Nedaleko od pramene pak vznikl vlastní klášter, osazen byl mnichy z římského Aventina a prvním opatem byl ustanoven Anastáz. Původní dřevěné stavby byly v 11. století nahrazeny komplexem románských budov s trojlodní bazilikou. Za husitství byl klášter vypálen a více než 200 let opuštěn chátral, břevnovský konvent sídlil a působil v Broumově. K obnově došlo až díky finanční pomoci Rudolfa II., bohužel však v následující třicetileté válce byl klášter opět spálen. Teprve od roku 1668 se začala uskutečňovat velkolepá obnova a přestavba, které se účastnili přední umělci té doby jako Kryštof Dienzenhofer, Kilián Ignác Dienzenhofer, Petr Jan Brandl, Václav Vavřinec Reiner, Petr Prachner a další. Zajímavou památkou barokních klášterních hospodářských budov je také objekt větrného mlýna z roku 1722 v oblasti zvané podle něj Větrník.
V břevnovském údolí bývalo již od středověku kromě benediktinského kláštera několik vesnic. S areálem kláštera sousedila po východní straně ves Břevnov a po jižní straně nyní zaniklá ves Tejnka, dnes součást Břevnova. Od Prahy k Břevnovu se táhla mezi poli významná a prastará cesta, která vycházela ze Strahovské brány, procházela Břevnovem a spojovala Prahu se západními Čechami. Po ní např. přitáhla vojska Ferdinanda II. roku 1620 nebo Švédové roku 1648. Jediným větším objektem zde byl benediktinský hospodářský dvůr Závěrka, jehož umístění připomíná dnes již jen název ulice.
Od 14. století byly v celé pražské oblasti hojně zakládány vinice, na kterých později vznikaly usedlosti. V oblasti Prahy 6 to bylo zejména na jižních svazích Břevnova, Střešovic v oblasti zvané Malé Střešovičky, Dejvic a Nebušic. V Břevnově, který se později rozrůstal podél silnice směrem k Praze, vznikly známé letohrádky a usedlosti jako Kajetánka, Petynka či Šlajferka, hospoda Marjánka a na břevnovské pláni zájezdní hospoda Ladronka. V polovině 19. století se podél původní silnice začaly stavět jednotlivé domky i větší činžáky na prudkém svahu nad Bělohorskou ulicí. Na dosud volných plochách začalo i budování kolonií rodinných domků. V roce 1907 byl Břevnov povýšen na město, roku 1920 připojen k Praze a roku 1923 se stal součástí XVIII. pražského obvodu. V roce 1936 tu byla otevřena vojenská nemocnice. Na katastru Břevnova vzniklo v letech 1959-1969 moderní sídliště Petřiny pro asi 15 tisíc obyvatel. Doprovodné vybavení zahrnovalo i obchodní dům, polikliniku a školy. Na okraji sídliště byla postavena budova Ústavu makromolekulární chemie. V 90. letech vyrostl na Petřinách nový areál obytných domů, který byl inspirován tvarem blízkého letohrádku Hvězda.

Ves Bubeneč či Ovenec náležela na sklonku 12. století na polovic svatojiřskému klášteru na Pražském hradě a českému pánu Hroznatovi, mj. zakladateli premonstrátského kláštera v Teplé.
Jednou z nejstarších cest v tomto regionu byla komunikace, jejíž dosud zachovanou částí je dnešní ulice Podbabská. Tato cesta vycházela od Pražského hradu Novým Světem k potoku Brusnice, za potokem se otáčela na východ a na Brusce se stáčela na sever. Dejvicemi pokračovala k Sedlci (toto je dnešní Podbabská) a před Sedlcem se dělila na dvě cesty, z nichž západní pokračovala dále do severních Čech. Ze staré cesty, která vedla z Bubenče k Brusce zůstal dodnes jen malý kousek v podobě ulice V sadech.
Výraznou dominantou starší části Bubenče je kostel sv. Gottharda s kaplí z roku 1801. Kolem se soustředila nejstarší zástavba i se známým hostincem Na slamníku. V místech, kde dnes stojí tato hospoda, existovala krčma nejméně od 17. století. Slamník bývala známá velikonoční slavnost pražských krejčí, obdobně jako Fidlovačka byla ševcovská slavnost. K podstatnějším změnám původního vesnického charakteru Bubenče došlo postupně na přelomu 18. a 19. století, kdy tu vzniklo několik průmyslových podniků. Na počátku 20. století vzniká vilová výstavba poblíž nádraží v Brusce. K rozvoji Bubenče přispěla i železnice od roku 1850 a tramvajové spojení na Brusku od roku 1908. Bubeneč byl povýšen na město již roku 1904. Po první světové válce se stal součástí Velké Prahy a byl začleněn do XIX. pražského obvodu. Stejně jako u sousedních Dejvic byla jeho mohutná, převážně bytová výstavba součástí velkorysé koncepce architekta Antonína Engla. Ve 20. a 30. letech tak vznikla moderní obytná čtvrť s řadou veřejných staveb. V centru vyrostla budova Ministerstva národní obrany, další strany přilehlého náměstí vyplnila velká základní škola a rozlehlý obytný dům běžně nazývaný Skleňák. Na kraji Stromovky byla postavena vila bankéře Petschka, dnes využívaná ruským velvyslanectvím. Další rozlehlé vily v Bubenči slouží větším velvyslanectvím. V poválečné době došlo v Bubenči pouze k jediné větší přestavbě a to v 70. letech, když byla v prostoru kolem kostela zbořena řada starých domů ve prospěch nové školy a areálu obytných domů pro potřeby sovětského velvyslanectví.

S Bubenčem sousedí Dejvice, jejichž původní jméno znělo Dehnice a Dejvicemi se staly až v 18. století. Původní centrum vsi Dejvice se nacházelo kolem proboštského dvora. Proboštský dvůr byl poničen za třicetileté války, nicméně po ní byla stavení brzy opravena a hospodářství dobře prosperovalo. V 60. letech 17. století byl při dvoře založen i pivovar a dvůr se stal v té době centrem správy všech proboštských statků v pražském okolí. Na konci 18. století byl přikoupen další velký dvůr a od roku 1872 byla ke statku proboštů připojena i nedaleká usedlost či v té době již spíš zámeček Hadovka.
Oblast Dejvic ovlivnil v období od 15. do konce 18. století rozvoj vinařství, který nastal již za vlády Karla IV. Dejvická jižní stráň byla zřejmě nadmíru příznivá pro pěstování vinné révy a vinice zde byly zakládány v hojném počtu od 15. a hlavně v 16. století. Na území historických Dejvic bylo v roce 1620 asi 130 vinic. Za třicetileté války jejich počet klesl, docházelo také ke slučování vinohradů ve velké vinice, které však začaly být osazovány jinými plodinami než jen vinnou révou. Roku 1673 zde bylo napočítáno již jen kolem 50 vinic.
Na mnoha z nich také vznikly lisy a z nich se vyvinuly viniční usedlosti, z velké části zachované dodnes, i když často přestavěné. Tato historická oblast Dejvic se začala zastavovat po roce 1922, , po roce 1945 zmizely pak usedlosti Juliska, Šťáhlavka a Paťanka. Názvy místních vinic se staly základem celého systému uličního názvosloví celé Hanspaulky.
Po začlenění Dejvic do Velké Prahy začala zejména na jejich východním okraji velkorysá výstavba - podobně jako Bubenče - podle projektu Antonína Engla. Tehdy vzniklo Vítězné náměstí, známé všeobecně pod lidovým názvem Kulaťák. Sem se také postupně přesunulo centrum Dejvic. Kolem Vítězného náměstí se začal budovat areál vysokých škol, generální štáb a palác Bajkal, kousek dál byl postaven bohoslovecký arcibiskupský seminář, kostel Církve československé husitské, Výzkumný ústav zemědělský. Vznikly také vilové čtvrti na Hanspaulce, Horní Šárce a na Babě. Po válečném útlumu výstavby došlo k menší bytové výstavbě v Dejvicích v 50. letech, většina tehdy vzniklého domovního fondu byla určena pro armádu, která měla na Praze 6 své ústřední orgány i další zařízení. Za Vítězným náměstím byl dostavěn areál vysokých škol.

Ves Střešovice, původně Třešovice - název odvozen snad od vlastního jména Třeš - je známa od 10. století. Malé Střešovice či Střešovičky nesly původně název Kocourka, patrně podle jakéhosi Kocoura, který zde měl v neznámé době v držení vinici. Označovala se tak celá jižní stráň za Břevnovem. Zdejší viniční hospodářství dodnes připomíná domek čp. 6 zachovaný v podobě z poloviny 18. století, nicméně v jádře nejméně z konce 16. století. Tento domek stál Na Kocourkách osamoceně až do roku 1784, kdy pomalu počala výstavba Střešoviček. Větší výstavba ve Střešovicích až do konce 19. století neprobíhala, protože tu nevznikaly průmyslové podniky, nicméně již v 19. století se zde usazovali stavební dělníci a vznikaly zárodky kolonií rodinných domků. Mohutný rozvoj zejména vilové zástavby proběhl hlavně ve 20. a 30. letech 20. století, tehdy byla postavena také unikátní Müllerova vila, avšak v blízkosti zůstala zachována řada původních vesnických uliček.
Součástí Střešovic je i známá vilová kolonie Ořechovka, nazvaná podle bývalého zámečku a zahrady Jana Kryštofa Bořka. Bořek zde v roce 1710 nechal zbudovat honosný letohrádek obklopený zahradou ve stylu francouzských parků. Toto sídlo však nemělo dlouhého trvání, bylo srovnáno se zemí již při francouzské okupaci Prahy v roce 1742. Bořkova zahrada bývala zvána Bořekovkou, z čehož již ve 2. polovině 18. století vznikl zkomolený název Vořechovka, který se začal ve spisovném názvu Ořechovka užívat až po 2. světové válce. Již v roce 1919 byl vypracován plán vilové čtvrti, která byla v zásadě hotova o 10 let později. Střed čtvrti představuje Macharovo náměstí s obchody, kinem a restaurací. Součástí čtvrti se staly i vily mnoha známých umělců a také Výzkumný ústav cukrovarnický z 20. let. Stejně jako v Bubenči zde mají sídla četná diplomatická zastoupení.

Co se týče historických událostí, proslavila jistě nejvíce Prahu 6 bitva na Bílé hoře v roce 1620. Bitva se vlastně odehrála na nynějším katastrálním území Ruzyně, jejíž historické jádro se nachází západněji. Na Starém náměstí, v těsném sousedství ruzyňské věznice vybudované v meziválečném období, najdeme jedinečný památkově chráněný soubor staveb lidové architektury. Ruzyně si tak dodnes uchovala v jádru původní zemědělský charakter vsi. Za zmínku jistě stojí také toleranční hřbitov, jeden z mála založených v Čechách po vydání tolerančního patentu v roce 1781. Byl zřízen roku 1788 a v roce 1848 tu pražští studenti demonstrovali proti Rakousku položením věnců na počest padlých protestantů v bitvě na Bílé hoře.
K Ruzyni patří neodmyslitelně také letiště. Ve své době jedno z nejmodernějších letišť zde bylo vybudováno již ve 30. letech 20. století. Jeho kapacita však brzy po válce přestala zákonitě stačit zvyšujícím se nárokům na leteckou přepravu, a proto bylo mezi lety 1964-1968 západně od původního areálu postaveno letiště nové, nově zrekonstruované a rozšířené v 90. letech. Staré letiště zůstalo zachováno pro speciální linky. Záměr stavby nového letiště byl hlavním důvodem připojení do té doby samostatné Ruzyně k Praze v roce 1960.

Ostatní obce :
Ves Liboc, o níž zmínku najdeme také v zakládací listině břevnovského kláštera, se člení na Horní, přilehlou k oboře Hvězda a Dolní v okolí zdejšího rybníka. Na jejím katastru se rozkládá obora Hvězda s letohrádkem a od 70. let sídliště Dědina.
Nebušice, podobně jako Dejvice,byly od 15. století ovlivněny rozvojem vinařství. V Nebušicích se kolem poloviny 17. století připomínají tyto viniční usedlosti: Beránka, Malá Beránka, Špendlikářka, Kuliška, Meskomynka, Mečířka, později Jenerálka, Rohovnička, Truhlářka, Gabrielka, Velká a Malá Pachmanka. Roku 1854 k Nebušicím patřily už jen vinice Malá a Velká Pachmanka, usedlosti Šubrtka, Gabrielka, Truhlářka a Černý jehněčí dvůr. I zde je tedy, stejně jako v Dejvicích, patrný pokles počtu usedlostí již v 19. století.
Sedlec připojen spolu s Podbabou roku 1922.
Lysolaje jsou odděleny Šáreckým údolím od zbytku města. Nejstarší dochovanou památkou je tzv. Fuchsův statek.
Suchdol - na statku Alexandra Brandejse pobýval M. Aleš, jemuž byl také v obci roku 1952 postaven pomník. Dnes je Suchdol znám především areálem Vysoké školy zemědělské, který byl postaven v letech 1959-1965.
Veleslavín - v 16. století zde rozlehlý dvůr vlastnil Štěpán Adam z Veleslavína, otec pražského knihtiskaře Daniela Adama, jemuž zde byl postaven pomník. Od roku 1730 tu stojí zámek, jehož projekt pravděpodobně navrhl Kilián Ignác Dienzenhofer. Památku na minulé doby představuje také vodovodní domek z roku 1555, který byl součástí systému bývalého hradního vodovodu, přivádějícího vodu z Libocké studánky na Hrad.
Vokovice - je tu několik starších selských usedlostí, koupaliště Džbán a Aritma.


Povodně 2002 na území MČ-P6

Vysoká vltavská nábřeží působí impozantně a vzbuzují dojem, že přinejmenším na pravém břehu se od Modřan až po Tróju nemůže nic stát. Opak je pravdou. Díky našim předkům na pravém břehu od Výtoně až po budovu Hollaru není třeba nic měnit. Levý břeh od Železničního mostu až po most Legií je také v pořádku. Naše generace rovněž něco udělala. Bezpečnost Modřan a Komořan řeší nová železniční trať, projektovaná jako ochranná hráz. Pravá část od Karlova mostu má slabá místa a na levém břehu je v nebezpečí především oblast Čertovky.
V Praze 6 byly zatopeny tři oblasti. Podbaba, Lysolajské a Šárecké údolí a Sedlec, kde voda dosahovala i deseti metrů, což byla největší hloubka v celé Praze. Oblast Sedlece a Lysolajského a Šáreckého údolí patří totiž k nejnižším místům v hlavním městě a domy v těchto místech byly proto zatopeny doslova až po komín.
Názory na ochranu před povodněmi se mění. Dřív panovala představa, že se řeka sevře hrázemi a voda pustí dolů. Ukazuje se, že to není šťastné řešení. Když se nevytvoří inundační území, snížení povodňové vlny se posílá po vodě dál a odnesou to vespod . Ideálním řešením je proto vykoupit pozemky kolem řeky, vytvořit tam zóny klidu s loukami, lesíky a rekreačními stezkami. V případě povodně toto území zaplaví, a odlehčí tak partiím po proudu řeky. Také v případě Prahy je třeba jít touto cestou. Kromě dobudování ochranných hrází, ať již stálých nebo mobilních, je třeba udělat pořádek hlavně nad Prahou. Není třeba všechno zrušit, ale stavět tam na průtočných základech a odstranit odtamtud vše, co tam nepatří. Postup obecního úřadu v Modřanech je příkladem, že se to může podařit.
Riziko pro Prahu výrazně zvyšuje postupné zastavování Trojské kotliny. Částečné zlepšení situace by si v těchto dvou oblastech nevyžádalo velké náklady.
Jednou z největších katastrof v oblasti životního prostředí při pražských povodních bylo zaplavení Stromovky, která se rozprostírá na hranici městských částí Praha 6 a Praha 7.

Pražská území ohrožená záplavami lze rozdělit do čtyř skupin.
Kategorie A jsou území neprůtočná, neaktivní, která je potřeba za každou cenu chránit pomocí vhodných technických opatření.
Kategorie B jsou území rovněž neprůtočná, neaktivní, zaplavovaná vodou při stoleté povodni, která z ekonomických či estetických důvodů nelze chránit tak jako kategorii A. (Obytná podlaží musí být nad kulminační hladinou stoleté vody, stejně tak i trafostanice, měla by být zajištěna kanalizace, elektrické rozvody pod úrovní stoleté vody udělány jako ve vlhkém prostředí a měla by být připravena úniková cesta z obytných podlaží. Další zástavbu lze povolovat jen při splnění předepsaných bezpečnostních podmínek).
Kategorie C jsou inundační území, která bývala v minulosti perfektně průtočná. Momentálně je tam situace mnohem horší.
Kategorie D jsou území kdysi i nyní dobře průtočná. V okolí Prahy je to vlastně jen oblast Berounky v úseku od Kazína po zaústění, zemědělsky využívaná.

Kategorie A a B je tedy třeba chránit, protože jsou to zátopová území hustě obydlená, s cennými historickými památkami. U kategorií C a D naopak chceme, aby se tu voda rozlila, protože tak se sníží kulminační hladina u cenných oblastí. Není tedy zátopové území jako zátopové území. Jsou tu rozdílné snahy, ale slouží jednomu účelu. Ochraně Prahy. Pro aktivní inundační území kategorie C a D v oblasti soutoku Berounky a Vltavy a Trojské kotliny by ideální využiti představovaly přírodní parky s velkými travnatými plochami, solitérními skupinami stromů a keřů, turistickými stezkami pro cyklisty a pěší a neoplocenými koupališti a to vše především proto, že stačí jen pár dní deště.



© 2019 MČ Praha 6

 RSS |  SMS info |  Email info |  Mapa stránek |  Prohlášení o přístupnosti |  Prohlášení o ochraně soukromí |  PŘIHLÁŠENÍ do systému


--- konec tisknuté stránky www.praha6.cz/rozvoj_historie ---

Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, Praha 6, PSČ 160 52

Kontakty

Ústředna: 220 189 111
Bezplatná infolinka: 800 800 001
Fax: 220 189 111
Email: podatelna{zavináč}praha6{tečka}cz
Datová schránka: bmzbv7c
Web: www.praha6.cz