Bernardo O ´Higgins

20. 8. 1778 – 24. 10. 1842

Bernardo O ´Higgins se narodil 20. srpna 1778 v Chillánu do irské šlechtické rodiny O'Higginsových jako nemanželský syn Ambrosia O'Higginse, matkou Bernarda O'Higginse byla Isabela Riquelme, dcera místního předního občana Dona Simóna Riquelme y Goycolea, člena městské rady zvané Cabildo. Matka se dva roky po synově narození provdala za otcova přítele, Dona Félixe Rodrígueze. Jeho otec ho finančně podporoval, zajímal se o jeho vzdělání, ale nikdy se s ním osobně nesetkal. O'Higgins až do smrti svého otce v roce 1801 používal příjmení své matky.

Ranné dětství prožil u matčiny rodiny v jižním Chile, později pobýval v Talcu u rodiny Albanů, která byla obchodním partnerem jeho otce. V 15 letech byl otcem poslán do Limy na studia, o dva roky později pak do Londýna, aby zde svá studia dokončil.  Zde studoval historii a umění. Během londýnského pobytu se také poprvé seznámil s americkými myšlenkami na nezávislost, které podnítily jeho národní cítění. Důležité bylo jeho setkání s  venezuelským idealistou věřícím v nezávislost své vlasti, Franciscem de Mirandou y Rodrígues. O´Higgins vstoupil do Zednářské lóže, kterou Francisco de Miranda založil, a která usilovala o nezávislost Latinské Ameriky.  Po ukončení studia v Londýně odjel v roce 1798 do Španělska, kde se setkal s dalším revolucionářem, José Martím, pozdějším Osvoboditelem Argentiny, s nímž ho další osudy úzce spojily. 

V roce 1802, rok po smrti jeho otce, se Bernardo O´Higgins vrátil do Chile.  Přijal příjmení svého otce a stal se statkářem na rozlehlé usedlosti, kterou mu jeho otec odkázal. V roce 1806 byl jmenován do místní samosprávní rady zvané Cabildo jako zástupce okresu Laja. Španělská válka za nezávislost (1808–1814) v Evropě ovlivnila i sled událostí v Jižní Americe. Obchodní a politické elity v Chile vytvořily autonomní vládu, což byla první z řady událostí, které vedly k nezávislosti nad Španělskem.

Napoleon podnikl invazi do Španělska, na jehož trůn dosadil svého bratra Josefa. To vedlo k tomu, že kolonie jej mohly odmítnout jako rebela. V září 1810 se O'Higgins připojil k odboji proti španělské vládě momentálně ovládané Francouzi. Vůdci chilských kreolů nepodporovali vládu Josefa Bonaparta ve Španělsku a vytvořili První vládní juntu s cílem navrátit španělského krále na trůn. Tento den 18. září je dnes oslavován jako Den nezávislosti Chile. O'Higgins důsledně podporoval vytvoření Národního kongresu Chile, který byl ustanoven 4. července 1811 a byl do něj zvolen za okres Laja. V Národním kongresu trval na vytvoření ozbrojené milice a z honáků krav vytvořil dva jízdní pluky.

Tábor antiroyalistů byl ovšem hluboce rozštěpen osobními animozitami a také geograficky (existovala značná rivalita mezi městy Santiago a Concepción). Skupina okolo rodiny Carrerů ze Santiaga podporovala čistě chilský nacionalismus, naproti tomu tzv. Lautarská lóže, jejíž členové byli mimo jiných i O'Higgins a Argentinec José de San Martín, sídlila v Concepciónu a jejím cílem bylo osvobození celé Latinské Ameriky. Vnitřní rozbroje a útoky royalistů z Peru vedly k porážce revoluce a O'Higgins s tisícovkou nejvěrnějších musel hledat útočiště v Argentině. Tři roky pak čekal na svoji chvíli, až se mohl do Chile vrátit po boku vždy vítězného José Martího. Jejich skvělý přechod And byl srovnáván s Hannibalovým přechodem zasněžených Alp.

V lednu 1817 padly pohraniční pevnosti a už v únoru i hlavní město Santiago. Bernardo O'Higgins byl postaven do čela nového nezávislého státu. Konec všech bojů přišel však až po bitvě u Maipú 5. dubna 1818. Po několika letech se musel národní hrdina vzdát funkce a nakonec i opustit zemi a usadit se v hlavním městě sousedního Peru. V Limě také zemřel a byl slavně pochován. Teprve po 24 letech se jeho tělo vrátilo do rodné země, aby spočinulo na pohřebišti národních hrdinů. Po Bernardo O'Higginsovi je pojmenováno mnoho ulic, parků i škol.  

Kromě mnoha pomníků umístěných po celé Chile jsou i ve Washingtonu, Sydney, Londýně, Lisabonu, Dublinu a mnoha dalších zemích. Praze 6 věnovalo bustu Bernardo O´Higginse Velvyslanectví Chilské republiky v ČR a byla slavnostně odhalena 13. 10. 2015. 

Řád Bernarda O'Higginse (španělsky: Orden de Bernardo O'Higgins) je státní vyznamenání Chilské republiky, které je udíleno výhradně cizím státním příslušníkům za zásluhy v oblasti umění, vědy, vzdělávání, průmyslu, obchodu, humanitární a sociální spolupráce. Řád byl založen v roce 1956 a pojmenován je po zakladateli chilského státu, Bernardu O'Higginsovi. Velmistrem řádu je chilský prezident. V roce 2024 tento řád třetího stupně na návrh bývalého velvyslance v Chile v České republice, Hernána Pablo Arturo Jiméneze, obdržel český vědec, vedoucí Českého antarktického výzkumného programu, Daniel Nývlt.

Bernardo O ´Higgins

20 August, 1778 – 24 October, 1842

Bernardo O’Higgins was a Chilean military and political leader of Spanish–Irish descent who, together with José de San Martín, played a decisive role in liberating Chile from Spanish rule during the Chilean War of Independence. From 1817 to 1823, he served as Supreme Director of Chile and is venerated as one of the principal Founding Fathers of the Republic.

Born in Chillán on 20 August 1778, he was the illegitimate son of Ambrosio O’Higgins, an Irish-born officer in the Spanish colonial service, and Isabel Riquelme, the daughter of Don Simón Riquelme y Goycolea, a prominent local notable and member of the municipal council (Cabildo). Two years after his birth, his mother married Don Félix Rodríguez, a close friend of Ambrosio O’Higgins. Although father and son never met, Ambrosio ensured his child’s financial support and took a keen interest in his education. Until his father’s death in 1801, Bernardo bore his mother’s surname.

O’Higgins spent his early childhood with his mother’s family in southern Chile, later residing in Talca with the Albán family, acquaintances of his father. At fifteen, he was sent to Lima for his education, and two years later to London to complete his studies in history and the arts. While in London, he encountered Enlightenment and revolutionary ideals, which profoundly shaped his political consciousness. A formative influence was his acquaintance with Francisco de Miranda, the Venezuelan revolutionary whose Masonic Lodge sought the emancipation of Spanish America. In 1798, after completing his studies, O’Higgins travelled to Spain, where he met José de San Martín—later the Liberator of Argentina—thus beginning a political and military partnership that would prove pivotal to South America’s independence.

In 1802, a year after his father’s death, O’Higgins returned to Chile, adopting his father’s surname and inheriting a substantial estate. By 1806, he was serving in the Cabildo as representative for the Laja district. The Spanish War of Independence (1808–1814) reverberated across the Atlantic, fostering political unrest in Chile. Napoleon’s deposition of the Spanish monarch and imposition of Joseph Bonaparte on the throne prompted colonial elites to form autonomous juntas. On 18 September 1810, Chile’s First Government Junta was established—a date now commemorated as Chile’s Independence Day. O’Higgins advocated the creation of a national congress and the establishment of an armed militia, personally organising two cavalry regiments composed largely of cattle herders.

However, deep divisions within the independence movement, notably between the Santiago-based Carrera faction, which espoused a narrowly Chilean nationalism, and the Lautaro Lodge in Concepción, which sought the liberation of all Latin America, weakened the patriot cause. Royalist counterattacks from Peru forced O’Higgins, with a thousand loyal men, to take refuge in Argentina. There, he joined San Martín in preparing the audacious crossing of the Andes—an exploit often likened to Hannibal’s passage through the Alps.

In early 1817, patriot forces secured key victories, culminating in the capture of Santiago in February. O’Higgins assumed leadership of the nascent Chilean state, and the war was decisively concluded at the Battle of Maipú on 5 April 1818. His tenure as Supreme Director was marked by ambitious reforms, but mounting political opposition compelled him to resign in 1823. He spent the remainder of his life in voluntary exile in Lima, where he died in 1842. Twenty-four years later, his remains were repatriated to Chile and interred with full honours among the nation’s heroes. Today, numerous streets, parks, schools, and monuments bear his name.

Statues of O’Higgins stand not only across Chile but also in different cities around the world, including Washington, Sydney, London, Lisbon, and Dublin. On 13 October 2015, the Embassy of the Republic of Chile in the Czech Republic presented a bust of O’Higgins to the Prague 6 district, where it was ceremonially unveiled.

The award Order of Bernardo O’Higgins (Orden Bernardo O’Higgins) is a national honour of the Republic of Chile, conferred exclusively upon foreign nationals for distinguished service in the fields of art, science, education, industry, commerce, humanitarian work, and social cooperation. Established in 1956 and named in honour of O’Higgins, the order is bestowed by the President of Chile, who serves as its Grand Master. In 2024, the order was awarded to Czech scientist Daniel Nývlt, head of the Czech Antarctic Research Program.

Bernardo O ´Higgins

20 de agosto de 1778 – 24 de octubre de 1842

Bernardo O’Higgins fue un líder militar y político chileno, de ascendencia hispano-irlandesa, quien, junto con José de San Martín, desempeñó un papel decisivo en la liberación de Chile del dominio español durante la Guerra de Independencia. Entre 1817 y 1823 ejerció como Director Supremo de Chile y es venerado como uno de los principales Padres Fundadores de la República.

Nacido en Chillán el 20 de agosto de 1778, fue hijo ilegítimo de Ambrosio O’Higgins, un oficial irlandés al servicio de la administración colonial española, y de Isabel Riquelme, hija de don Simón Riquelme y Goycolea, destacado vecino y miembro del cabildo local. Dos años después de su nacimiento, su madre contrajo matrimonio con don Félix Rodríguez, amigo cercano de Ambrosio O’Higgins. Aunque padre e hijo nunca llegaron a conocerse, Ambrosio se preocupó de asegurar la manutención de su hijo y de velar por su educación. Hasta la muerte de su padre, en 1801, Bernardo llevó el apellido de su madre.

Pasó su infancia temprana con la familia materna en el sur de Chile, y más tarde residió en Talca con la familia Albán, conocida de su padre. A los quince años fue enviado a Lima para continuar sus estudios, y dos años más tarde a Londres, donde completó su formación en historia y artes. Durante su estancia en la capital británica entró en contacto con los ideales ilustrados y revolucionarios, los cuales marcaron profundamente su conciencia política. Una influencia decisiva fue su relación con Francisco de Miranda, revolucionario venezolano cuya logia masónica buscaba la emancipación de Hispanoamérica. En 1798, tras concluir sus estudios, viajó a España, donde conoció a José de San Martín —quien sería más tarde el Libertador de Argentina—, iniciando así una alianza política y militar que resultaría crucial para la independencia sudamericana.

En 1802, un año después de la muerte de su padre, O’Higgins regresó a Chile, adoptó el apellido paterno y heredó una importante propiedad. En 1806, ejercía como representante del distrito de Laja en el cabildo. La Guerra de Independencia española (1808–1814) tuvo repercusiones en toda América, generando agitación política en Chile. La destitución del monarca español por Napoleón y la imposición de su hermano José Bonaparte en el trono impulsaron a las élites coloniales a formar juntas autónomas. El 18 de septiembre de 1810 se estableció la Primera Junta Nacional de Gobierno, fecha que hoy se celebra como el Día de la Independencia de Chile. O’Higgins promovió la creación de un congreso nacional y la organización de una milicia armada, formando personalmente dos regimientos de caballería compuestos en su mayoría por arrieros.

No obstante, las profundas divisiones dentro del movimiento independentista —particularmente entre la facción de los Carrera, radicada en Santiago y partidaria de un nacionalismo estrictamente chileno, y la Logia Lautaro de Concepción, a la que pertenecía O’Higgins y que perseguía la liberación de toda América Latina— debilitaron la causa patriota. Las ofensivas realistas procedentes del Perú obligaron a O’Higgins, con un millar de hombres leales, a refugiarse en Argentina. Allí se unió a San Martín en la preparación del audaz cruce de los Andes, hazaña que suele compararse con el paso de Aníbal por los Alpes.

A comienzos de 1817, las fuerzas patriotas lograron victorias decisivas que culminaron con la toma de Santiago en febrero. O’Higgins asumió entonces la conducción del naciente Estado chileno, y la guerra concluyó de manera definitiva con el triunfo en la Batalla de Maipú, el 5 de abril de 1818. Su gestión como Director Supremo se caracterizó por reformas ambiciosas, pero la creciente oposición política lo llevó a renunciar en 1823. Pasó el resto de su vida en un exilio voluntario en Lima, donde falleció en 1842. Veinticuatro años más tarde, sus restos fueron repatriados a Chile y sepultados con honores entre los héroes nacionales. En la actualidad, numerosas calles, plazas, parques, establecimientos educacionales y monumentos llevan su nombre.

Las estatuas de O’Higgins se encuentran no solo a lo largo de Chile, sino también en diversas ciudades del mundo, como Washington, Sídney, Londres, Lisboa y Dublín. El 13 de octubre de 2015, la Embajada de la República de Chile en la República Checa donó un busto de O’Higgins al distrito de Praga 6, el cual fue inaugurado en una ceremonia oficial.

La condecoración Orden Bernardo O’Higgins es una distinción nacional de la República de Chile, otorgada exclusivamente a ciudadanos extranjeros por servicios destacados en los ámbitos del arte, la ciencia, la educación, la industria, el comercio, la labor humanitaria y la cooperación social. Creada en 1956 y nombrada en honor a O’Higgins, la orden es conferida por el Presidente de la República, quien actúa como su Gran Maestre. En 2024, esta distinción fue otorgada al científico checo Daniel Nývlt, director del Programa Antártico Checo.