Úřad městské části Praha 6 - výtisk z oficiálního webu radnice


Stránky MČ Praha6

Infolinka
COVID-19 / KORONAVIRUS : : kompletní a průběžně aktualizované informace
Úvodní stránka ›› Radnice ›› Oblasti působnosti ›› Bezpečnost ›› Nepřehlédněte ›› Občanku, prosím ›› detail/podstránka

Občanku, prosím

V nějaké kapse, kapsičce na opasku, v batohu, tašce, kufru nebo ve schránce v autě máme uschované věci, které už považujeme za běžné. Sami o sobe je nepotřebujeme, ale ať přijdeme kamkoliv, vyžadují je po nás a chtějí je vidět: naše osobní doklady.

V dávných dobách vznikala potřeba cestování za obchodem a diplomacií, cestovatel či panovníkův vyslanec měl zapotřebí nějakého dokumentu, který by mu zajišťoval bezpečný průchod cizím územím. Cestovní pasy tak patří k historicky nejstarším a nejrozšířenějším dokladům na světě. Prvními osobními doklady v našem pojetí byly listiny, vydávané jednotlivým osobám panovníky nebo vysokými šlechtici. Tyto průvodní listy od středověku u nás nazývané glejty (z německého der Geleitbrief), potvrzovaly ochranu dané osoby či skupiny na určitém území při jeho průchodu nebo pobytu na něm. Tohle slovo se nám, Čechům, určitě vybaví v souvislosti s Janem Husem, kdy mu byl vydán králem Zikmundem Lucemburským. Listina sice zajišťovala Husovi ochranu při cestě do Kostnice, avšak vydaný cestovní doklad neměl právní sílu zvrátit rozsudek církevního shromáždění. Protože se v dávné minulosti cestovalo zejména po cestách mořských, tedy přes přístavy, dostaly doklady název Passe – port tj. průchod přístavem. S rozmachem měšťanského stavu a především s rozvojem dopravy začaly státní úřady přibližně od poloviny devatenáctého století vydávat občanům cestovní pasy (z francouzského passer, německého passieren, anglického pass – projít, projet), tedy doklady, které jejich držitelům měly zaručit po určité období volný průchod a pobyt na území jiných států.

Až do začátku dvacátého století se totožnost ověřovala tovaryšským listem, cestovním pasem, domovským listem, křestním listem, vandrovní knížkou nebo třeba i úředním dopisem na jméno osoby a podobně. V mnoha listinách scházela fotografie, proto v nich byl držitel dokladu přesně popsán a do některých listin navíc musel otisknout palec svojí pravé ruky.

Jedním z prvních předchůdců současného občanského průkazu byla pracovní knížka, kterou zavedl na počátku devatenáctého století císař Napoleon ve Francii. Knížka sloužila současně jako pas. Postupně byly pracovní knížky zavedeny i v dalších evropských zemích. První skutečné průkazy totožnosti se objevily rovněž ve Francii za první světové války: policie chtěla mít přehled o zdržujících se cizincích, zejména těch mluvících německy. Každý, kdo přijel do země na více než čtrnáct dní, byl povinen se do 48 hodin po vstupu hlásit na radnici nebo prefektuře a požádat o průkaz totožnosti, v němž byla i fotografie obličeje. Na našem území dochází ke změnám až po první světové válce a po vzniku republiky. V roce 1919 jsou zrušeny pracovní knížky a v srpnu téhož roku vydala vláda nařízení o zavedení nového pasového systému, které nabylo účinnosti prvního května 1920.

 

Podle tohoto nařízení měl každý občan Československé republiky právo požádat o vydání všeobecné občanské legitimace. Platnost všeobecných občanských legitimací nebyla nijak časově omezena.

Doklad se považoval za úřední listinu a její padělání bylo trestné. Je třeba zdůraznit, že držení občanské legitimace bylo právo, nikoli povinnost. To se změnilo v březnu 1939. Po úplné okupaci republiky v březnu 1939 nařídil už 17. března 1939 říšský protektor Konstantin von Neurath zavést pro všechny obyvatele protektorátu povinný průkaz totožnosti neboli Kennkarte. V nich byly vedle fotografie majitele i otisky jeho prstů. (Navíc v roce 1941 byla opětovně zavedena „Arbeitsbuch – Pracovní knížka“, která se používala až do roku 1947.) Vládní nařízení z roku 1919 bylo účinné po celé prvorepublikové období a bylo zrušené až zákonem č.198/1948 Sb., o občanských průkazech, který nabyl účinnosti k prvnímu říjnu 1948. Následovaly další právní normy o vydávání občanských průkazů z let 1953 a 1957.