Tomáš Hudera: Vepřové na český stůl patří!

Současnou rodinnou firmu ze Střešovic Hudera a syn, kterou tvoří sdružení několika fyzických osob, zakládal už pan Hudera nejstarší ve 20. letech minulého století. Postupně se vypracoval na jednoho z předních řezníků a uzenářů té doby. Díky politickým změnám v roce 1989 mají jeho syn i vnuk možnost ve slavné tradici pokračovat. Portál Praha.eu si vybral Tomáše Huderu jako podnikatele měsíce.
Hlavní foto

Jak firma začínala?
Ve firmě začínal dědeček, v roce 1924, v ulici Nad hradním vodojemem, ale asi o deset domů vedle, než jsme dnes. Nakonec koupil volný pozemek, který tu byl a vybudoval na něm v roce 1926 dům s prodejnou, která měla už tehdy svoji výrobnu. Řeznictví fungovalo i za války. Až v roce 1948 dědovi celý dům znárodnili, řeznictví zrušili a vyráběly se tu hračky. Teprve později státní podnik Pramen Maso Praha obnovil prodejnu masa, která fungovala až do roku 1981. Pak skončila, protože se měla celá ulice bourat a měly se tu stavět ambasády pro Koreu, Bulharsko, Rumunsko a další státy, ale naštěstí to vše trvalo tak dlouho, že k tomu nedošlo. Pak přišel rok 1989.

Jak se na celé dění díval dědeček? Asi z toho moc nadšený nebyl, když mu zabavili vše, co vybudoval...
Děda žil až do 80. let a zažil tak i fungující prodejnu Pramenu Maso. Ještě v sedmdesátých letech tady byly původní udírny a uzené maso odtud, byť ze státního podniku, bylo vyhlášené po celé Praze. Nikdo jiný vlastně to klasické uzené nevyráběl, jen tady ho bylo možné sehnat. A děda pochopitelně nesl velmi těžce, když se díval, jak tu prosperuje státní podnik v jeho majetku. Určitou útěchou asi bylo, že otec, který je šestadvacátý ročník, pracoval také v oboru, a nevím jakým způsobem, ale naštěstí se stalo, že byl vedoucím tady té výrobny. Takže bydlel v domě, který postavil jeho otec, ale vlastnilo ho OPBH, a pracoval ve výrobně, kterou také postavil jeho otec, ale v majetku ji měl státní podnik Pramen Maso. Trochu schizofrenní.

Nakonec se však majetek zase vrátil zpátky?
Ano, hned počátkem devadesátých let, protože rodiče se o restituci velmi snažili a šli si za svým. Od roku 1990 jsme tak začali dávat podnik dohromady, protože nějakých osm, devět let tady nikdo nebyl. Bylo potřeba všechno zrekonstruovat a připravit. Na jaře 1991 jsme mohli otevřít. A tehdy v začátcích tu stávaly snad šedesát metrů dlouhé fronty. Bydlelo tu totiž hodně starších lidí, kteří jednak firmu pamatovali, jednak ještě hodně vařili maso, takže ten odbyt byl vysoký hned od počátku. Dnes už obchodů s masem a uzeninami přibylo, a mladší lidé asi tolik z masa nevaří, ale tehdy to bylo skutečně neuvěřitelné.
 
A hned od počátku jste si maso opět vyráběli sami...
Nakoupili jsme použité stroje v Německu a na těch jsme začali vyrábět v pěti lidech. V obchodě pak bylo asi osm lidí. Ve čtyřiadevadesátém jsme ale zjistili, že už nám ty stávající prostory skoro nestačí a že bychom potřebovali přistavět nějaký objekt větších rozměrů, protože výroba se rozvinula. Část zdejších objektů, kde byly garáže a kůlny, jsme tedy zbourali a postavili třípatrovou budovu, do které se přestěhovaly udírny, expedice uzenin a prostory na dováření a pečení výrobků. Také chladírna na hotové výrobky. Za pochodu jsme také měnili staré zařízení za nové, a tímto způsobem jsme zmodernizovali celou výrobu.
 
Na jaké „dobré kousky“ se dnes specializujete?

Maso nám buď vozí dodavatelé ve vepřových půlkách nebo hovězích čtvrtích, živou krávu tady nepotkáte. Případně dokupujeme ještě další maso, které potřebujeme na výrobu. Specializujeme se na měkké uzeniny, jako jsou špekáčky, různé druhy párků, klobásy, veškerou vařenou výrobu jako jsou paštiky, prejty, jitrnice, jelita... Ale také speciality - debrecínská pečeně, šunka od kosti, ale hlavně taliány podle staré československé státní normy, podle které pak s malou inovací děláme ještě šunkový salám. A ukazuje se, že staré normy měly něco do sebe. Trvanlivé výrobky dokupujeme, i když trvalo dost dlouho najít spolehlivého a kvalitního výrobce.

Také jsme se postupně rozrostli - zde vedle prodejny máme i klasickou řeznickou jídelnu, kde si chlapi dají „na stojáka“ guláš, polévku, pečené nebo uzené maso za slušné peníze kolem padesátikoruny. Další prodejnu máme v Břevnově a od roku 2005 v Dejvicích. Měli jsme prodejnu i v Holešovicích, ale to nebylo úplně ono. Jednak se v té době začal rapidně zvyšovat počet prodejen s masem a uzeninami jiných výrobců nebo prodejců, jednak přišly povodně, které obchod zaplavily. A my byli postaveni před otázku, co dál. Rozhodli jsme se obchod v Holešovicích zrušit a museli tak propustit i několik zaměstnanců, ale rozhodně ne nijak dramaticky.

Počet lidí se postupně ustálil na osmnácti zaměstnancích a je stejný dodnes. Nicméně, největší rozkvět firmy, řekl bych, skončil v roce 2000, protože tehdy do Prahy začala vozit svoje výrobky celá republika a konkurence značně přitvrdila. Svůj podíl na tom mají i hypermarkety, lákající zákazníka na super levné výrobky.

Ovšem zdá se, že i přes záplavu hypermarketů vesele prosperujete?
My jsme také rozšířili svoje služby ještě dalším směrem. Od roku 2002 se kromě výroby a prodeje masa a uzenin zaměřujeme také na stánkový prodej masa a klobás nebo pečených selat na různých akcích, i poutích a veselicích a před třemi lety jsme se pustili i od cateringu. To je zatím taková spíše vedlejší činnost firmy, ale rozhodně zajímavá a nepochybně v této oblasti vidím další příležitosti. Z těch větších akcí se můžeme pochlubit dodávkou na klíč – dvakrát za sebou raut po vyhlášení golfisty roku, a letos v lednu raut po premiéře filmu Goyovy přízraky. Naše výrobky dodáváme už pár let i na Hrad a Úřad vlády.

Změnila se v poslední době poptávka zákazníků po určitém druhu masa?
Ne. Oproti různým zvěstem, vepřové je stále nejprodávanější a já dodávám, že vepřové na český stůl patří.

(autor: pta, celý rozhovor s fotogalerií ZDE)