VIDEO: 100. VÝROČÍ NAROZENÍ ANASTÁZE OPASKA, OPATA BŘEVNOVSKÉHO KLÁŠTERA

UVNITŘ ČLÁNKU REPORTÁŽ ČT 24. DOKUMENT: Projev Marie Kousalíkové, starostky městské části Praha 6. Stoleté výročí narození svého nejznámějšího opata - Anastáze Opaska si připomíná Břevnovský klášter v Praze. K této příležitosti v sobotu 13. 4. 2013 proběhla mše svatá, kterou celebroval kardinál Dominik Duka. Vzpomínkový projev přednesla i starostka městské části Praha 6 Marie Kousalíková.

Hlavní foto

PODÍVEJTE SE NA VIDEOREPORTÁŽ ZDE: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/222764-nejsem-potentat-ani-primadona-rikal-anstaz-opasek/

Arciopat Anastáz Opasek

* 20. 4. 1913

† 24. 8. 1999

Jan Opasek se narodil 20. dubna 1913 ve Vídni. V roce 1919 se rodina přestěhovala do Kolína. Tam v roce 1932 mladý Jan maturoval na reálném gymnáziu a v tomtéž roce odešel do kláštera v Břevnově a vstoupil do benediktinského řádu. Přijal řeholní jméno Anastáz (řecky “kdo vstal z mrtvých”). Klášter benediktinů u sv. Markéty v Břevnově, nejstarší mužský klášter v Čechách, byl po mnoho staletí jedním z duchovních a kulturních center českých zemí a stal se svědkem mnoha dějinných událostí. Čekala jej i neméně rušná budoucnost a mladého Opaska spolu s ním, neboť břevnovský klášter se mu stal celoživotním osudem.

V letech 1933-1938 studoval Jan Anastáz teologii v Praze a na Institutu sv. Anselma ve Vatikánu. V červenci 1938 byl vysvěcen na kněze a téhož roku získal v Římě doktorát teologie. Když se v roce 1939 vrátil do vlasti, byl jmenován konventuálním převorem břevnovského kláštera. Během 2. světové války spolu se svými spolubratry pomáhal pronásledovaným a jejich rodinám. V roce 1947 obdržel Řád za zásluhy v boji proti nacismu. V tomtéž roce byl zvolen opatem kláštera.

Jeho život zasvěcený duchovním hodnotám se radikálně změnil po roce 1948. V září 1949 byl zatčen a na počátku prosince 1950 odsouzen na doživotí pro “velezradu a špionáž” ve vykonstruovaném procesu s “agenty Vatikánu”. Prošel různými věznicemi a pracovními tábory, nadto byl často šikanován a držen v samovazbě. V roce 1960 byl Opasek propuštěn na amnestii jako mnoho dalších odsouzených z počátku 50. let, ale až do roku 1967 mohl pracovat jen jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967-1968 mohl působit alespoň jako správce depozitáře grafických sbírek Národní galerie.

Tzv. státní souhlas pro výkon kněžského povolání získal zpět v roce 1968. O rok později byl rehabilitován, ale následně znovu derehabilitován, neboť slibný vývoj konce 60. let byl násilně přerušen okupací a nástupem normalizační éry. Janu Anastázovi Opaskovi znovu nebylo povoleno vykonávat kněžské poslání, a tak volil raději odchod do exilu do SRN, kde doufal v prostředí benediktinského opatství v bavorském Rohru udržet duchovní kontinuitu mezitím beztak zrušeného břevnovského kláštera. V tamním klášteře našla útočiště česká komunita, jejíž členové pocházeli převážně z Břevnova.

V roce 1972 založil Opasek s Vladimírem Neuwirthem laické, katolicky orientované sdružení Opus bonum, které kromě publikační činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu. Usilovalo také o česko-německé smíření. Anastáz Opasek se pravidelně stýkal s mnohými českými emigranty a v Rohru organizoval pravidelná svatodušní setkání mladých lidí. V roce 1977 inicioval prohlášení, kterým sdružení Opus bonum podpořilo Chartu 77. Od poloviny 80. let usiloval ve spolupráci s organizací německých katolíků Ackerman-Gemeinde o objektivní a kritické zhodnocení vztahů Čechů a Němců.

Opat Opasek byl nejen řeholník, kněz a teolog, ale také básník a literární historik. Od studentských let publikoval recenze, studie a básně. V exilu spolupracoval s časopisem Nový život, vycházejícím v Římě. Přispíval do básnických sborníků. Je autorem několika samostatných sbírek (např. Obrazy, 1974; Život upřen do středu, 1978; Podvečerní hudba, 1979; Vyprahlá krajina, 1980; Dvakrát dvanáct básní, 1984; Slova a slovo, 1987; Z té dálky, 1990). Svým dílem spadá do linie “druhé generace” spirituálních katolických básníků, jejichž začátky sahají do 40. let, ale než se jejich tvorba stačila rozvinout, stali se obětí komunistické zvůle. Právě během exilu nacházel Opasek v básnické tvorbě zaměřené na Boha jako pevný bod jistoty útěchu a naději.

V roce 1990 po sametové revoluci se Opasek konečně mohl vrátit do Československa a byl vzápětí jmenován opatem obnoveného břevnovského kláštera. Zasloužil se o jeho navrácení benediktinskému řádu a významně se podílel na jeho obnově u příležitosti milénia v roce 1993. I poté čekala klášter dlouhá léta obnovování areálu i mnišské komunity. V roce milénia povýšil papež Jan Pavel II. klášter na arciopatství a u příležitosti 80. narozenin jmenoval Anastáze Opaska arciopatem. V 90. letech byl Opasek za svou činnost několikrát vyznamenán. Počátkem roku 1995 podepsal petici Smíření 95.

Do svých posledních chvil se arciopat Opasek nepřestal zajímat o osud svého národa a o osudy lidí “za klášterní zdí”. Přitom nikdy nešetřil humorem a laskavostí.

24.8.1999 zemřel náhle ve věku šestaosmdesáti let při návštěvě kláštera v Rohru. Pochován byl na břevnovském hřbitově 3. září 1999.

V roce 2003 mu bylo in memoriam uděleno čestné občanství MČ Prahy 6.

DOKUMENT - PROJEV STAROSTKY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6 - MARIE KOUSALÍKOVÉ:

Vážený pane ministře,

Milí hosté, dámy a pánové,

        Knut Hamsun kdysi řekl, že „Dobro projde často beze stopy. Zlo za sebou táhne následky.“ Šedesátý opat Břevnovský, Anastáz Opasek svým odkazem nám ukazuje, že i velcí mužové se mohou mýlit, že dobro konané neokázale, vedené vnitřní silou a podporované vírou ve vysoké ideály zůstává v lidech nastálo, že žádné zlo na světě nemá sílu porazit lidskou lásku a dobrotu.

Stejně jako v dějinách kláštera, tak i v životě pana Opaska se jako v kapce rosy odráží koloběh dějinných zvratů naší země i města. Tak jako celý klášter zažil období rozkvětu i chvíle, kdy jen málokdo věřil, že dokáže povstat z ruin, tak i Anastáz Opasek zažíval společně se svým klášterem okamžiky, kdy většina z nás by propadla naprosté beznaději a zoufalství. Byl mu však dán onen vzácný dar, kdy mohl být nejen u toho, ale i tím, kdo klášter doslova povznesl z trosek. Byl tím, kdo vdechl klášteru nový život, učinil z něj centrum duchovního a kulturního života.

Jsem šťastná, že jsem mohla být přítomna oněm zázračným letům a občas také trochu pomoci a nebýt jen svědkem, jak ze zchátralé stavby nehodné snad ani na skladiště, jak ze zpustlé zahrady připomínající spíše rumiště, se jako zázrakem vynořují největší skvosty pražského baroka. Čtyřicet let mrtvé místo začalo žít, vrátila se do něj nejen benediktinská komunita, ale komunita občanů Prahy 6 a celé Prahy.

Naplnil-li někdo za půldruhatisíce let odkaz zakladatele řádu Benediktinů, svatého Bebedikta z Nursie a motto řádu „Ora et labora“, byl to právě Anastáz Opasek. Ukázal nám, že být mnichem neznamená žít sám, jak by mohl napovídat řecký základ slova „monos“, ale sám žít pro druhé. Být mnichem neznamená být osamocený ale milovaný ostatními. Dokázal, že modlitba, není jen přeříkáváním slov božích, ale i že jde také o slova provázená prací, duchovním úsilím, vzděláváním a poznáváním. V tom je pravá užitečnost víry pro lidskou komunitu.

Pohnuté dějiny tohoto kláštera jsou jako jedno tělo prolnuty s pohnutým osudem svého opata. A přiznám se, že příběh mé domovské farnosti mě vždy dojímá, poučí mne, naplní mne vždy i ve chvílích nejtěžších vírou, nadějí, láskou a optimismem. Jakoby i zde platila slova, jež jsou vytesána na Vyšehradském Slavíně  - AČ ZEMŘELI, JEŠTĚ MLUVÍ. Ano, pan Anastáz Opasek zemřel, ale to vše, co v těchto prostorách prožíváme, jsou neslyšná, avšak silná slova člověka, kterému jsme vděčni i za dnešní vzácnou příležitost setkat se a společně vzpomenout na osobnost, která je právem zapsána do zlaté knihy Prahy 6 jako její čestný občan.

Dámy a pánové, Anastáz Opasek byl vtipný člověk. I proto ho lidé, stejně jako já, měli rádi. A tak mi jistě on i Vy odpustíte, když se s ním nerozloučíme se smutkem, ale motivováni jeho vlastními slovy, slovy z jeho básně Sen:

Neznepokojuj mne

svými slovy,

přerušuješ můj spánek,

který je v rukou anděla.

Neznepokojujme tedy Anastáze Opaska více svými slovy. Ponechme si náš vděk k němu ve svých srdcích a duších a ponechme jeho věčný spánek dozoru andělů.

        Děkuji Vám, pane Opasku, děkuji i Vám, dámy a pánové, za pozornost.