Irena a Vojtěch Havlovi

Jedinečná dvojice multiinstrumentalistů, z nichž Irena je hlavně zpívající perkusistka a Vojtěch především komponující violoncellista (ale někdy si nečekaně role vymění), zaujmou na první poslech vytříbeným projevem, originalitou a stylem, matoucím většinu publicistů. Někteří z nich úporně hudbu Havlových hodnotí jako alternativní, globální, novou akustickou, improvizovanou, experimentální, minimalistickou, relaxační či dokonce meditační hudbu, ovšem většina z takovýchto obecných kategorií bývá právě v jejich případě natolik zavádějící a vlastně i nepřesná, takže o výsledném tvaru a obsahu muziky neříká zhola nic. Výrazový rozptyl používaných vyjadřovacích prostředků bývá totiž u Havlových ve většině případů natolik rozmanitý, mnohotvárný a hlavně neustále se proměňující, že jakýkoliv pokus o alespoň rámcové slovní zachycení podstaty jejich muzikantského dialogu za konkrétní skutečnosti nutně vymyká. Jde tu o výsostně poetickou hudbu, která niterně odhaluje ta nejskrytější zákoutí vnímavé lidské duše a zároveň ji i osvěžuje. To, co je na nositelích této čarokrásné muziky snad vůbec nejcennější, je ovšem především způsob, jakým Irena a Vojtěch Havlovi tenhle svůj neobyčejný dar předávají – činí tak bez výjimky vždy s naprostou upřímností, obdivuhodnou pokorou a současně i s nepopsatelným tajemstvím.