Úřad městské části Praha 6 - výtisk z oficiálního webu radnice


Infolinka
Zápis ukrajinských dětí do mateřských a základních škol / Запис дітей з України до дитячих садочків та загальноосвітніх шкіл
Úvodní stránka ›› Akce a novinky ›› Aktuality ›› detail/podstránka

Maturita s gestapáky v zádech. Pamětník popsal život v okupovaných Dejvicích

Česko si dnes připomíná 80 let od útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jak tehdejší válečné události ovlivnily životy mladých lidí, které právě čekala maturita na Benešově státním reálném gymnáziu v Dejvicích? Na své učitele i spolužáky vzpomíná Vladimír Brabec.


náhled souboru

Začněme 15. březnem 1939. Hitlerovy nacistické formace vtrhly do Československa. Motorizované pěchotní útvary se valí kolem 9. hodiny dopoledne Velvarskou třídou na Vítězné náměstí. Vyrazili jsme ze svých tříd na široký chodník před budovou školy. Pažemi a dětskými pěstičkami – byli mezi námi i primáni – hrozíme okupantům. Ti naše pěstní protesty přehlížejí. Měli rozkaz na protesty civilního obyvatelstva neodpovídat. Les dětských rukou riziko chvíle necítí. Cítí je o to ostřeji vedení gymnázia. Pan školník, pan ředitel, tělocvikář vyběhli za námi a křičí: „Zpátky! Do školy!“ Rozpaženýma rukama se zjevným strachem, aby nedošlo k nejhoršímu, nás tlačí zpět. Nechce se nám. Naše hrozící pěsti se nestahují. Leč přece jen jsme se vrátili. Poslechli pana ředitele. Pomsta přišla vzápětí. Naši novou školu zabrali pro Hitlerjugend.

Vyhnali nás z nové budovy v Dejvicích a nacpali do škamen v Dušní ulici na Starém Městě. Za své pravé gymnázium jsme nepřestali považovat Benešovo reformní. S tím jménem jsme patřívali mezi vítězné basketbalové týmy středoškolských her a pražských gymnaziálních přeborů. Všechna sláva polní tráva. Leč nezapomenutelný zůstane dejvický 15. březen 1939. Bezmocné pěstičky vypověděly okupantům nepřátelství na celá příští léta. Byly odpovědí na Heydrichovo životní kredo: „Tento prostor se musí stát německým“ (2. 10. 1941 v Černínském paláci). Protektorátní ministr školství Emanuel Moravec neuspěl se svým programem „Veďte českou mládež duchovně do Říše“. Profesor Neumann, náš němčinář, přicházel do třídy s otázkou – Co budeme dnes zpívat? Sedl ke klavíru a hrál Ó Tannenbaum, ó Tannenbaum.

Zábavné hodiny češtiny jsme mívali s třídní profesorkou Burianovou. Nevím, co předepisovaly protektorátní školní osnovy. Pamatuji rád na rozpravy či lépe hádání o Nerudu či Hálka, Máchu nebo Vrchlického, Wolkera i Nezvala. Burianová nás dovedla povzbuzovat k nalézání oblíbeného autora. Zvala k důvěře v českou literaturu. Jednoho dne ale do školy nepřišla. Příčinu jsme se dozvěděli po několika dnech. Sebevražda. Dopis, který zanechala, jsme si mohli přečíst po několika letech, na své první poválečné schůzce absolventů. Začínal oslovením: „Mé třídě,“ a pokračoval: „Nevěřila jsem si. Gestapáci po nás šli. Mohla bych při výslechu prozradit další jména. Odešla jsem z vlastního rozhodnutí nedat gestapu příležitost.“ Zmohli jsme se jen na nesmírnou úctu beze slov. Kdykoliv jdu po více než 80 letech kolem restaurace naproti bývalému gymnáziu, vzpomínám na paní profesorku Burianovou.

V lehčím žánru vzpomínám na pana profesora Bartela. Učil nás francouzštině a po Burianové převzal češtinu. Rád ukládal domácí úkoly. Napište tři strany textu na vlastní námět. Vybral jsem si pro francouzštinu zakladatele moderních olympijských her barona Coubertina. Mým hrdinou se stal americký vítěz berlínské olympiády Jessie Owens. Skok daleký poprvé více než osm metrů, 100 metrů za 10,2 sekundy. Porazil tehdejšího skvělého německého atleta a nejlepšího evropského dálkaře Carl Ludwiga Longa, v nějž Hitler vkládal, jako reprezentanta nordické rasy, své naděje. Profesor Bartel hodnotil naše práce. Dal jsem vám jedničku, ale váš sešit jsem spálil. Třída porozuměla. Námět pro češtinu jsem si vybral snadno. Husité. Ortel zněl: Vaši kompozici jsem spálil.

Před našimi maturitami v roce 1943 pociťovali napětí zejména naši kantoři. Čekala se návštěva nacistického inspektora. Latinářka Seidlová mě oslovila na chodbě: „Jste poslední, ještě jste si nepřišel pro otázky z latiny.“ Stačil jsem připomenuté texty ještě zopakovat. Zkoušky proběhly podle přání paní profesorky.

V den mých jmenin, 23. Května, se měl přijít na mou maturitu podívat Miloš Hladík z oktávy B. Nepřišel. Jakmile nám profesoři sdělili maturitní výsledky, spěchal jsem na smíchovské nádraží. Otec Hladík tu byl výpravčím. Nedošel jsem. Potkal jsem známého, který mě varoval. Nechoďte k Hladíkům, je tam gestapo. Hladíkovi, otec i syn, se vrátili po válce v roce 1945 z koncentračního tábora. Přežili díky své fyzické zdatnosti.

Většina našeho maturitního ročníku se vracela domů v roce 1945 z totálního nasazení v říšských zbrojovkách. Protektorátní ministr školství věnoval hochy i děvčata ročníku 1924 Adolfu Hitlerovi k narozeninám. Nasadili nás do nákladních vagonů a rozvezli do říšských zbrojovek vyrábět zbraně a munici pro wehrmacht. Protektorátní pracovní síly měly nahradit německé dělníky. Ocitl jsem se v Junkerswerke Magdeburg.

Ubytovali nás v připraveném lágru dřevěných baráků za ploty s ostnatými dráty. Hlídán německými veterány tu nebyl český lágr osamocený. V místnostech po osmi či dvanácti lidech s možností topení uhlím sousedily s českým lágrem další, belgicko-holandský, ukrajinský, italský a židovský speciálně střežený osádkami vyzbrojenými kulomety. Přehodit byť jen suchý chleba přes plot jsme se odvážili jen v noci. Rottensee byla pro Junkerswerke základnou s tisíci pracovními silami z celé Evropy. O nedělích tu mohl existovat i jakýsi společenský život. Češi vytvořili orchestr a skupinu zpěvu. Na volejbalovém kurtu se odehrávaly i mezinárodní zápasy. Pamatováno bylo i na kryty chránící před střepinami z bomb.V roce 1944 bombardování zakusila všechna velká německá města, nejen průmyslové čtvrti, také civilní obyvatelstvo. Že válka je oboustranné zlo jsem se přesvědčil v Hamburku. Dostal jsem se do tohoto města ve snaze poznat Labe až po jeho ústí. Jdu čtvrtí v blízkosti Bismarkovy okázalé sochy. Uprostřed dne náhle zlověstné houkání. Nálet. Lidé z okolních nájemných domů opouštějí své domovy a valí se spěšně všichni jedním směrem do superkrytu pod pomníkem. Jdu za nimi. Do krytu mě vpouštějí. Konec poplachu. Vycházíme. Strnul jsem v šoku. Místo obyvatelných domů ruiny. Uplynula jen o něco více než hodina a domovy lidí proměněny v trosky. Zbořené stěny, prach a nářek postižených.

S krutou nacistickou odplatou jsme se seznámili při útoku spojeneckých letadel na jaře téhož roku. Zasažené americké letadlo opustili a pod padáky se na Rottensee snášeli američtí letci. Mohli pomýšlet na zajetí a pravidla pro jednání s válečnými zajatci. Avšak… nacistické osádky magdeburských kulometných hnízd do bezbranných letců pálily ostrými dávkami. K zemi padala mrtvá těla. Byl to jeden z mých nejdrastičtějších zážitků z totálního nasazení v Německu.

Skupinka Obrany národa z oktávy A 1943 navázala spojení se skupinou ustavenou v ČKD Praha. Jednoho dne přijel do Magdeburku spolužák Luděk Horák, krytý rolí nákupčího nedostatkových materiálů. Vyhledal mě a sdělil: Mám úkol nafotit objekt Junkerswerke ze všech stran tak, aby snímky stály za poslání do Londýna. V objektu se fotit nedalo. Příliš nebezpečné. Z bariéry místního stadionu to bylo nebezpečné, ale uskutečnitelné. V květnu 1944 byly Junkerswerke americkými bojovými letadly srovnány k odpisu. Luděk Horák mi po válce mohl sdělit, že fotografie z Magdeburku byly odeslány do Londýna včas. 

České totální nasazence přestěhovali do Harzu. V blízkosti Wernigerode, krásného městečka, byly v tomto pohoří připraveny dílny ve skalách. Tamodtud jsme utekli v listopadu 1944. Útěk jsme zaplatili životem kamaráda z pražského Lobkowiczova gymnázia. Honza Grimm byl zadržen na cestě přes Krušné hory. V koncentráku onemocněl. Úplavice byla silnější.

Podzimní studené deště, chození bahnem z lágru do fabriky, nedostatek teplého oblečení a obutí i bídná strava nás přiměly k zorganizování stávky. V poměrech válečného práva tvrdě trestné. Jednoho dne jsme se shromáždili do spořádaného útvaru dohodnuti kolektivně jít k budově SS velitelství. Postavil se před nás SS Obersturmbannführer v čele ozbrojené jednotky a začal řvát: „Vyberte si jednoho z vás, bude před fabrikou exemplárně pověšen!“ Nevybrali jsme si. Určil dlouhodobě nemocného Pepíčka. Ten měl být obětován! Nevydržel jsem: „Není třeba nikoho věšet. Potřebujeme alespoň dřeváky do toho marastu.“ Vysvobodil nás a možná i esesáky poplach. Naléhavý tón sirén zavelel do krytu. Esesáci zmizeli.

Utkání z vedlejší budovy pozorovali lékař a jednonohý saniťák, který zažil zimu v Rusku. Nahrnuli jsme se do ordinace. Vybrali si mne k vyšetření. Závěr: tyfus. Strašák zapůsobil. Ausländery nemocné tyfem žádná z okolních nemocnic nepřijala. Dřevěná ubikace v lese posloužila jako izolace. Německý saniťák nám denně donášel jídlo a do výkazu práce psal: „Krank, typhus“.  Našli jsme spojence. Vykazoval naši přítomnost ve Wernigerode i v době, kdy už jsme byli po útěku v Praze. SS führer fabriky nařídil rozdat všem potřebným dřeváky.

Z nucených prací pro Hitlera se vrátili všichni moji spolužáci. Bílý funkcionalismus Benešova gymnázia dokázal pevně sjednotit mínění studentů a kantorů oktávy A 1943 v době nacismu. Jen přírodovědec se snažil poučovat nás o nacistickém rasismu. Za krátký čas po 2. světové válce přišel jiný typ diktatury. Tomu se dařilo názory absolventů Benešova gymnázia a jejich ideologickou jednotu rozbít. Exil volili někteří již v letech 1945 – 1948. Milan Kantor do Austrálie za svou Aničkou Murdochovou, Karel Knor do Tunisu jako kantor na univerzitu z iniciativy dcery prezidenta Burgiby, Luboš Černý do kanadské filharmonie v Torontu. Jiní do Švýcarska. Profesoři zůstali věrní svým gymnáziím. Dušan Chval a Jaroslav Fiala si odsloužili dvacetileté tresty v jáchymovských dolech. Chtěli potrestat smrt Jana Masaryka v přesvědčení, že byl zavražděn. Dopis paní Davenportové, Masarykovy přítelkyně, rodině mé budoucí ženy, svědčil pro názor, že československý ministr zahraničí odešel z vlastního rozhodnutí. Odmítal stát se Stalinovým pohůnkem. Zcela ve smyslu svého výroku z července 1947: „ Do Moskvy jsem odjel jako československý ministr a vrátil se jako Stalinův pacholek.“ Stalin přinutil československou vládu odmítnout již dojednanou účast v Marshallově plánu hospodářské pomoci Evropě. Masarykovo prohlášení a víra v Marshallův plán a demokracii znovu názorově sjednotily spolužáky z oktávy A 1943.

„Havel na Hrad!“ se společně volalo také z pomyslných lavic naší oktávy o 46 let později. Ožila studentská přátelství z bílé dejvické budovy, zrozená první republikou.

Vladimír Brabec (*1924)



--- konec tisknuté stránky www.praha6.cz/aktuality/maturita-s-gestapaky-v-zadech-pametnik-popsal-zivot-v-okupovanych-dejvicich-2022-05-27 ---

Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, Praha 6, PSČ 160 52

Kontakty

Ústředna: 220 189 111
Bezplatná infolinka: 800 800 001
Fax: 220 189 111
Email: podatelna{zavináč}praha6{tečka}cz
Datová schránka: bmzbv7c
Web: www.praha6.cz

Soubory cookie (nebo podobné technologie) používáme, abychom mohli přizpůsobit obsah a reklamy konkrétním uživatelům, poskytovat funkce sociálních médií a analyzovat návštěvnost našeho webu. Kliknutím na možnost „Povolit vše“ s tím souhlasíte a také souhlasíte se sdílením informací (Jaké údaje shromažďujeme) o vašem použití našeho webu, který provozujeme s našimi přidruženými společnostmi a partnery. Předvolby můžete spravovat v části Nastavení souborů cookie, svůj souhlas můžete kdykoli odvolat nebo více informací najdete v Prohlášení o ochraně osobních údajů.