Autorská inscenace Like Me If You Can dává (věčně) mladého diváka na piedestal všeho a snaží se ho zaujmout svou upřímností, blízkostí, živostí a aktuálností. Uměleckou metaforou, která se odehrává na dosah ruky a zejména tématem - tématem lásky a nenávisti k sobě samotnému, k partnerovi, k blízkým...
Jaký je rozdíl mezi klasickým titulem v Národním divadle a alternativní scénou profesionálního nezávislého divadla?
Umí být divadlo ještě živé, poutavé a zábavné?
Může vůbec konkurovat filmu?
Autorská inscenace Like Me If You Can dává (věčně) mladého diváka na piedestal všeho a snaží se ho zaujmout svou upřímností, blízkostí, živostí a aktuálností. Uměleckou metaforou, která se odehrává na dosah ruky. A zejména tématem - téma lásky a nenávisti k sobě samotnému, k partnerovi, k blízkým... Láska a nenávist se přelévá nekontrolovatelně z jedné nádoby do druhé, a čím je tvůrcům méně let, tím je toto přelévání drastičtější!
Každý se v mládí nešťastně zamiloval. Každý v pubertě chtěl vypadat jinak. Každý jednou pocítil, že mu nikdo nerozumí. Tvůrčí kolektiv Performalita se vrací v čase o několik let zpátky do období svého vlastního dospívání a problémů s ním spjatých. Problémů a životních situací, které se v průběhu času příliš nemění, ale věkový odstup poskytuje dostatek prostoru pro nadhled a harmonizující optiku. V tom možná tkví onen hlavní generační rozdíl, jehož přehlížení je příčinou tolika nedorozumění. Úkolem mezigeneračního dialogu není soudit, moralizovat ani dané téma bagatelizovat, ale vytvářet platformu pro vzájemné porozumění.
Tak Like Me If You Can.
