JUDr. Ivana Janů

politička a soudkyně

Ivana Janů se narodila 14. března 1946 v obci Plazy na Mladoboleslavsku. Pochází ze staré evangelické zemědělské rodiny, která byla v průběhu 50. let krutě perzekuována komunistickým režimem v rámci násilné kolektivizace venkova. Z politických a kádrových důvodů jí totalitní moc po základní škole striktně zakázala studovat střední školu. Mladá Ivana Janů proto musela nastoupit jako manuální dělnice do podniku Zemědělské stavby Praha, kde pracovala v zemědělství a stavebnictví. Teprve v roce 1962, díky svému mimořádnému pracovnímu nasazení a odvaze, získala od zaměstnavatele vytoužené doporučení ke studiu. V roce 1966 úspěšně odmaturovala na Střední průmyslové škole stavební a následně byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Promovala v roce 1972 a o dva roky později obhájila rigorózní práci a získala doktorát práv v oboru mezinárodního práva veřejného. Před rokem 1989 působila jako podniková právnička ve Výzkumném ústavu vodohospodářském a ve stavebním podniku Instav Praha.

Okamžitě po sametové revoluci se Ivana Janů aktivně zapojila do obnovy demokratického zřízení. V únoru 1990 byla v rámci kooptací nominována za Československou stranu lidovou (později KDU-ČSL) do České národní rady (ČNR). Svůj mandát s vysokým počtem preferenčních hlasů obhájila jak v prvních svobodných volbách v roce 1990, tak ve volbách v roce 1992 za volební obvod Praha. V parlamentu zastávala klíčové posty v zahraničním výboru a mandátovém a imunitním výboru a vedla stálou delegaci českého parlamentu v Radě Evropy. Jako přední ústavní expertka byla v roce 1992 členkou užšího týmu, který koncipoval a sepisoval současnou Ústavu České republiky. Významnou měrou se tak zasloužila o zakotvení základních principů dělby moci a ochrany lidských práv do základního zákona našeho státu. Současně byla aktivní členkou předsednictva Masarykova demokratického hnutí.

V listopadu 1993 na svůj poslanecký mandát rezignovala, neboť ji prezident Václav Havel jmenoval soudkyní a historicky první místopředsedkyní nově zřízeného Ústavního soudu ČR. Po vypršení prvního desetiletého mandátu se v roce 2004 na Ústavní soud vrátila na druhé funkční období, tentokrát na základě jmenování prezidentem Václavem Klausem. Jako ústavní soudkyně patřila k nejvýraznějším a hodnotově nejstálejším osobnostem české justice. Profilovala se zejména v kauzách týkajících se vyrovnávání se s komunistickou totalitní minulostí, restitucí majetku a transformačních procesů. Její disentní stanoviska – kterých za svá dvě období uplatnila celkem 67 – vešla do učebnic ústavního práva jako příklady hlubokého právně-filozofického myšlení, morální integrity a odvahy postavit se většinovému názoru, což demonstrovala například u ostré kritiky plošné amnestie prezidenta Václava Klause v roce 2013.

V roce 2001 dosáhla Ivana Janů obrovského mezinárodního uznání, když byla Valným shromážděním OSN zvolena soudkyní ad litem u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. V letech 2001 až 2004 se v Nizozemsku přímo podílela na souzení a trestání nejzávažnějších zločinů proti lidskosti a válečných zločinů spáchaných během balkánského konfliktu. V roce 2014 byla za své mimořádné zásluhy vyhlášena Právníkem roku v oboru lidských práv a ústavního práva.

V srpnu 2015 ji prezident republiky na návrh Senátu (s nominací napříč politickým spektrem) jmenoval předsedkyní Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Tuto funkci vykonávala s obrovským respektem až do roku 2020. Ve svém působení důsledně varovala před riziky digitálního věku, propojováním registrů a masivní ztrátou soukromí občanů v důsledku technologického tlaku a lidské neopatrnosti na sociálních sítích. Svou profesní i lidskou autoritou, kterou dlouhodobě uplatňuje i jako obyvatelka hlavního města a Prahy 6, se stala symbolem právní jistoty, morální síly a nezávislosti.