Historie

Území Prahy 6 se rozkládá v severozápadní části Prahy. Svými 100 tisíci obyvateli a 41 km2 rozlohy patří mezi největší a nejlidnatější městské části. Praha 6 je složena z katastrálních území Bubenče (část), Břevnova, Dejvic, Hradčan (část), Liboce, Ruzyně, Střešovic, Veleslavína a Vokovic. Pro svůj velký podíl zelených ploch a vilové rodinné zástavby je tato čtvrť vyhledávanou a žádanou městskou částí nejen mezi pražskými obyvateli, ale i návštěvníky hl.m. Prahy.

V minulém pohledu jsme zlehka nastínily všeobecnou historii i pohled do budoucnosti městské části a tentokrát si povíme trochu z historie znaku a praporu městské části Praha 6.

Ze všech bývalých obcí tvořících dnešní Městskou část Praha 6 měla svůj znak pouze města Bubeneč a Břevnov.

Obec Bubeneč byla Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze dne 26.10.1904 povýšena na město a zároveň jí byl udělen i znak. Dne 17.2.1905 byl císařskou kanceláří vydán majestát, v němž je znak vymalován a popsán: V červeném štítu stříbrná hradební zeď s otevřenou branou bez vrat, opatřenou zdviženou zlatou padací mříží a s cimbuřím o pěti stínkách. Z druhé z nich skáče doleva stříbrný beran se zlatou zbrojí. Štít kryje stříbrná hradební koruna.

Obec Břevnov byla také povýšena na město Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I., a to ze dne 27.4.1907, avšak nevyžádala si příslušný majestát o povýšení a o znaku. Přesto Břevnov vlastní znak užíval. Tvořil ho polcený štít, vpravo v modrém poli tři šikmé stříbrné ostrve pod sebou, každá o třech sucích, vlevo v červeném poli stříbrný dvouocasý lev ve skoku, zlatě korunovaný, se zlatou zbrojí a s červeným jazykem. Na štítu stříbrná hradební koruna.

Tyto dva existující historické znaky se také staly podkladem pro návrh Jiřího Rathouského, který zvítězil ve veřejném výběrovém řízení na znak Městské části Praha 6. Znak tvoří štít se stříbrnou hradební zdí (symbol města), v jejíž otevřené bráně bez vrat je v modři umístěna šestihrotá stříbrná hvězda (symbol pořadového čísla městské části v rámci hlavního města Prahy). Horní polovina štítu je polcena. Heraldicky pravá polovina je červená se stříbrným, zlatě ozbrojeným (tj. se zlatými rohy a kopyty) beranem, skákajícím ze stínky cimbuří do středu štítu (znak města Bubenče). V heraldicky levé polovině jsou v modři nad sebou tři šikmé stříbrné ostrve o třech sucích (část znaku města Břevnov). Tento návrh upřednostnil historické symboly Bubenče, na jehož katastrálním území se nachází radnice městské části, a Břevnova – historicky nejstarší součásti Prahy 6, a to ve spojení se symboly města (hradební zeď) a určením městské části (šestihrotá hvězda).

Z návrhů na prapor Městské části Praha 6 byl vybrán návrh Jana Dvořáka, který byl rovněž mírně modifikován. List praporu je rozdělen do tří vodorovných pruhů stejné šíře, horního a spodního modré a prostředního červené barvy (tj. základní barvy znaku).

Takto přijaté a zastupitelstvem schválené návrhy na znak a prapor byly Městské části Praha 6 jako její symboly uděleny rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 31.1.1997.

Zámeček /letohrádek/ Hanspaulka
Původní objekt na šáreckém návrší býval v 17. století spíše venkovským statkem než viniční usedlostí. Na počátku 18. století byla jedna z pěti tamějších vinic, zv. Slavíkovská, v majetku svatovítské kapituly. S jejím svolením ji v roce 1733 odkázal pražský arcibiskup Josef Mayer svému sloužícímu a pozdějšímu inspektoru arcibiskupských statků Janu Pavlu Hippmannovi, kterého si roku 1693 z Hroznětína přivezl do Prahy. Když ”Hans Paul” převzal vinici, dal tam po roce 1733 vystavět jednopatrový letohrádek, později nazvaný i s celým okolím podle jeho křestních jmen. Letohrádek byl záhy poškozen, když se tam v roce 1742 střetla uherská vojska s Francouzi a v roce 1744 se okolo něj utábořili Prusové.

Po Hippmannově smrti v roce 1757 zdědil Hanspaulku jeho nejstarší syn František Karel a po něm další bratři, kteří ji drželi až do roku 1766. Pak se však majitelé často střídali, a to až do roku 1866, kdy objekt v konkurzu koupila metropolitní kapitula u sv.Víta v Praze a letohrádek pronajímala. Tehdy tam pobýval na letním bytě i dr. Julius Grégr, který pomýšlel na zakoupení usedlosti.

Samotný barokní zámeček má obdélníkový půdorys, mansardovou střechu, přičemž východní průčelí má vystupující rizalit vrcholící štítem a atikou. Na terase je studna zakončená šestihrannou pískovcovou kašnou a šestibokou klecí se stříškou, na jejímž vrcholu je ornamentální kytice.

Když vešel v roce 1922 v platnost zákon o vytvoření Velké Prahy, dostala se Hanspaulka koupí do majetku města. V letech 1927 – 1930 byl objekt restaurován, přičemž hospodářské budovy, které k letohrádku přiléhaly, byly zbořeny. Zároveň v okolí vyrostla vilová čtvrť, která převzala název zámečku.

V letohrádku byly umístěny archeologické sbírky, které nashromáždil a prodal obecnímu zastupitelstvu v Dejvicích státní konzervátor a archeolog Josef Antonín Jíra. O toto malé archeologické muzeum pečovala Společnost pro zachování a rozmnožení sbírek J.A.Jíry v Dejvicích. Za protektorátu dostaly sbírky německou správu pod novým názvem Markomannen Museum. Po 2. světové válce se Společnost rozhodla odevzdat všechny sbírky hlavnímu městu Praze. Pak sloužil letohrádek dlouhá desetiletí jako depozitář a odborné archeologické pracoviště Muzea hl.m. Prahy. Po přemístění archeologických sbírek v roce 1995 do nové budovy ve Stodůlkách byl o rok později zámeček magistrátem hl. m. Prahy prodán za 22 milionů Kč firmě Home, která jej hodlá využít ke komerčním účelům.

Císařský mlýn
Původní mlýn ze 14. století byl součástí majetku benediktinek u sv. Jiří na Hradě pražském, které jej roku 1395 prodaly Machovi, mlynáři z Nelahozevsi. V roce 1584 však mlýn a ostrov mezi dnešním Bubenčem a Trojou koupili čeští stavové a darovali ho Rudolfovi II. Tehdy vznikl název Císařský mlýn. Od té doby byl majetkem českých králů, jimž odedávna náležela i sousední Královská obora /Stromovka/.

Dvorní stavitel Ulrico Avotalis de Sala a dvorní kameník Giovanni Antonio Brocco postavili v areálu mlýna umělou jeskyni /tzv. Grotta/, umělé jezírko a také lázeň. Rudolf II. tam měl i brusírnu drahých kamenů, v níž pracoval i slavný Octavio Miseroni.

V roce 1704 chtěl nejvyšší zemský sudí Václav Vojtěch hrabě ze Sternbergu na Zelené Hoře a Zadní Ovenci /Troji/ nemovitost za 100 tisíc zlatých koupit, ale stavové jeho nabídku odmítli. O sto let později /1804/ byla z podnětu nejvyššího purkrabího Rudolfa hraběte Chotka zpřístupněna veřejnosti sousední Královská obora, kde v roce 1815 předváděl český mechanik Josef Božek svůj parostroj. Nedaleko Císařského mlýna pak v roce 1817 konal pokusy s parní loďkou, avšak když zjistil, že mu někdo odcizil značnou sumu, kterou vybral na vstupném, v hněvu své dílo zničil.

V 1. polovině 19. století byly renesanční prostory Císařského mlýna empirově a později klasicistně upraveny a svou pozdně renesanční podobu si uchovala v podstatě jen mohutná vstupní brána. V roce 1825 bylo v prostorách mlýna zřízeno bělidlo, barvírna a také tiskárna kartounů. Později tam vznikla i papírna.

Zámek ve Veleslavíně
V l. polovině 18. století, nejspíše do roku 1730, si dala tehdejší majitelka Veleslavína, E.M. šlechtična Oestérenová, manželka německého spisovatele Friedricha Wernera von Oestéren, postavit nový zámek, snad podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Jde o jednopatrovou budovu obdélníkového půdorysu s vystupujícím rizalitem o šesti okenních osách a s věžičkou. Později byly hospodářské budovy zbourány a zámek byl po stranách prodloužen /roku 1912/ o krátká novobarokní křídla. V roce 1903 byl zámek přeměněn na Ústav pro duševně choré a od té doby slouží zdravotnickým účelům.

Písecká brána
Objekt čp. 208 k.ú. Hradčany – Písecká brána /někdy také Písečná, Písková, Bruská či původně Karlova/ - byl vystavěn jako součást barokního fortifikačního systému Prahy. Své jméno získala brána od dnes již neexistujícího předměstí, zvaného Písek. Jejím předchůdcem byla stejnojmenná gotická brána, která stála v místech dnešní Valdštejnské ulice na Malé Straně a byla zbořena roku 1623 při stavbě Valdštejnského paláce.Nová Písecká brána vznikla v rámci budování mohutného barokního opevnění na levém břehu Vltavy, které se táhlo od nynější budovy předsednictva vlády /bývalá Strakova akademie/ do svahu a pak velkým obloukem ke Strahovu a dále přes Petřín a po jeho svahu až k Vltavě. V opevnění byly mohutné brány – Písecká, Strahovská a Újezdská – a dvacet bašt pojmenovaných podle svatých patronů. Celý tento fortifikační systém dostal jméno Mariánské hradby, a to podle kostela Panny Marie Pomocné /V Šancích/ poblíž Písecké brány. Kostel vystavěli otec a syn Palliardiové v letech 1757 – 1761 /v roce 1792 byl zbořen/.Samotná Písecká brána je vklíněna mezi bašty sv. Jiří a sv. Ludmily. Pochází z roku 1721 a byla postavena architektem Giovannim Battistoou Alliprandim podle návrhu Františka Vogota. V roce 1741 se za válek o dědictví rakouské dostal do Prahy touto branou potomní český vzdorokrál Karel Albrecht Bavorský, protože její chabou obranu zajišťovala slabá posádka a nevycvičení měšťané a studenti. Když začaly později Mariánské hradby překážet rozvoji Prahy, došlo v roce 1860 k rozhodnutí je zrušit. Postupně začaly mizet a do dnešních dnů se dochovaly jen v několika torzech. Píseckou bránu uchránila před demolicí její poloha, která nepřekážela stavebnímu a dopravnímu ruchu. Opevnění na západ od brány však bylo roku 1898 zbouráno, aby uvolnilo prostor pro stavbu nové kadetní školy /dnes ministerstvo obrany/, vystavěné roku 1900. Rovněž hradby na východ od brány byly zbourány a rozváženy /od roku 1901/ do příkopů, čímž se otevřela cesta na Letnou.

Hostinec U kaštanu
Nachází se v bývalé osadě Týnka /Stará Tejnka/a vznikl v souvislosti s barokní obnovou a přestavbou břevnovského opatství u sv. Markéty. Na počátku 19. století byl přestavěn do klasicistní podoby. Stál při staré cestě, vedoucí od Strahovské brány na západ, a stal se vyhledávanou stanicí a noclehárnou. Ze staré osady po zbourání městských hradeb zůstala zachována pouze budova zájezdního hostince U kaštanu se zahradní restaurací, která se stala oblíbeným výletním místem a zároveň sloužila k různým schůzím a shromážděním. Konaly se tam schůze Sokola, ochotnických spolků, sjezdy hasičské jednoty apod. 7. dubna 1878 se tam konal i sjezd zástupců českého socialistického hnutí /mezi účastníky byli např. Josef Boleslav Pecka, Josef Hybeš, Ladislav Zápotocký/, na němž byla založena Československá sociálně demokratická strana. Hostincem zůstal dům U kaštanu až do 50. let 20. století. Při příležitosti 75. výročí založení této strany byla budova upravena podle projektu ing. Feigla a 7.4.1953 v ní bylo otevřeno Muzeum počátků československého dělnického hnutí. Do pěti sálů byla shromážděna řada dokumentů a dokladů o událostech z počátků socialistického hnutí v českých zemích. Místnost, v níž se sjezd konal, byla uchována v původním stavu. V roce 1955 byla v souvislosti s rozšiřováním Bělohorské ulice část domu ubourána, čímž původní symetrický vzhled budovy značně utrpěl. V roce 1962 bylo muzeum zrušeno a objekt svěřen do správy Obvodního kulturního domu v Praze 6. Později byl objekt zařazen do seznamu tzv. národních kulturních památek /dnes je památkově chráněným objektem/. V 90. letech zde byly provedeny rozsáhlé a nákladné rekonstrukční práce a celý objekt je připraven sloužit kulturním činnostem a aktivitám.

Baba
Název tohoto návrší na levém břehu řeky Vltavy je doložen písemnými prameny od 15. století. Archeologické nálezy ze 70. let 20. století potvrdily osídlení této lokality již v mladší době kamenné.Na vrcholu skály se tyčí půvabná zřícenina budovy, která bývá pokládána za zbytek viničního lisu. Tamější vinice byla založena roku 1622 novoměstským měšťanem Jindřichem Žežulem, avšak vlastní lis spolu s letohrádkem /lusthaus/ dal v místě postavit po roce 1650 tehdejší majitel vinice Servác Engel z Engelflussu, původně měšťan a koželuh, který se při obraně pražských měst proti Švédům roku 1648 vyznamenal takovou měrou, že byl roku 1658 nadán erbem a predikátem. Po něm se stal majitelem nemovitosti děkan metropolitní kapituly u sv. Víta Tomáš Jan Pešina z Čechorodu, který ji v roce 1673 koupil. Proto bývala v té době vinice označována jako Děkanka nebo Čechorodka. Za válek o rakouské dědictví byl ve 40. letech 18. století bavorskými a zejména francouzskými vojsky letohrádek vypálen a pobořen. V roce 1748 koupila pozemky A.T.Lohnerová, která je připojila ke svému šáreckému hospodářskému dvorci. Až v roce 1858 byl pozůstatek budovy letohrádku při stavbě železnice z Prahy do Podmokel upraven péčí státní dráhy v romantickém duchu v půvabnou dnešní dominantu na ostrohu nad řekou Vltavou.