Literární Praha 6

Dnešní Praha … není velkoměsto, Bůh chraň; je to jen veliké maloměsto, což je něco horšího než veliká ves. Až bude Praha skutečným velkoměstem, budou všichni její obyvatelé bydlet za Prahou v přeširokém zeleném pásmu domků a vil a do toho, čemu se dnes říká Praha, budou jen dojíždět ráno za prací, neboť to všecko bude jediná kancelář, jediná úřadovna, jediný obchod, jediná banka…

F. X. Šalda, Mor pomníkový, 1926

Sedm desítek let stará prognóza se stává děsivou skutečností. Ještě před sto lety byla Praha obklíčena hradbami. Ještě na sklonku 4O. let říká Vítězslav Nezval ve svém Pražském chodci, že je “třeba většinu vybledlých čtvrtí, jež vznikly začátkem tohoto století, nalíčit jako bledničkou stižené rty”. To ovšem netuší, že tato pražská předměstí většinou obětují svůj maloměstský kolorit nejen myšlence architektonické avantgardy a touze po sociálním pokroku v bydlení, ale zejména molochu peněz a moci. Zkusme v našem putování zachytit, jak naši čtvrť viděli spisovatelé ve svých vzpomínkách a pamětech.

Historie většiny vesnic na území dnešní Prahy 6 začíná koncem 1O. století. Roku 993 tu kníže Boleslav II. a pražský biskup sv. Vojtěch založili první benediktinský klášter, který se stal významným střediskem kulturním i hospodářským. O založení kláštera se dočteme nejen v kronikách, ale i ve vojtěšských legendách. Z tohoto základu pak vycházejí všechny beletristické práce o založení kláštera a romány popisující osud Vojtěcha Slavníkovce. Trochu jinak než pověsti a Hájkova kronika si představuje založení kláštera František Neužil v knize Bosý biskup z Libice:

“Alespoň v jednom dodržel kníže Boleslav dané slovo. Ve vybudování břevnovského kláštera. Pro to jediné Vojtěch knížeti odpustil. V polovině měsíce ledna byli již bratři přítomni svěcení provizória svého kláštera i kostelíka svatého Anastázia a Bonifáce, mnozí z nich zůstali již v Břevnově na staveništi, aby urychlili budování tolik žádaného domova. Z Plzence se natrvalo odstěhovali v květnu. Uprostřed májové přírody, v dolíku vonného šáreckého lesa, při rozverném potoku Brusnici, jehož čirou vodu pili žízniví ptáčci zpěváčci, káceli snědí klášterní bratři duby a modříny a roubili z nich na kamenném podkladě zdi konventu. Jejich opat ukládal do truhlice svitek, ve kterém jim kníže vymezil jejich hájemství se všemi movitostmi i nemovitostmi. Co to bylo radostného štebetání, když v biskupově doprovodu chodili do darovaných vesnic a učili se vyslovovat jejich česká jména: Žernovice, Veleslavín, Šlachov, Liboc s lesem Malejovem, Ruzyně, Kuromrtvice, Radotín a Skochovice.”

Za třicetileté války se projevily stinné stránky jinak hospodářsky výhodné polohy Břevnova v blízkosti pražských hradeb, když se přes celé západní území přelila vlna pustošících armád, obléhajících Prahu. Již v roce 162O se zde odehrála z hlediska vojenského celkem skromná bitva. Okrajová záležitost pro ostatní Evropu byla pro nás nezměrnou katastrofou přinášející pád dávné slávy a počátek velmi dlouhého úpadku. Mikuláš Dačický z Heslova ve svých Pamětech popisuje její průběh:

“Valní ta dvě vojska v království Českém lidu císařského a konfederátorův českých sobě odporná, jedni po druhých a před druhými jse podle fortelův dávaje, až se obojí dostali ku Praze, městu hlavnímu, na hůru Bílou tak řečenou, nedaleko obory a stavení, jež sluje Hvězda; tu vojsko české, nemaje na sebe prostoru a opatrnosti, jsou od vojska císařského přikvačeni plným šlachtorduňkem, zvláště od Kyrysaruov, a hned jim střelba velká /jenž stráží náležitou opatřena nebyla/ jest odňata, a tak vojsko české rychle rozraženo.”

Události předcházející i samotnou bitvu popsal nejen Zikmund Winter v románu Mistr Kampanus, ale i Josef Svátek v Bitvě bělohorské. Období, které následovalo po bitvě, se věnovalo mnoho českých spisovatelů. Depresivní vzpomínka na Bílou horu proniká tvorbou řady našich autorů.

“Vlevo! zaznělo pod Bílou horou v hluboké cestě. Temná mlha halila celou horu v neprůhledné roucho a hluboké ticho bilo noční krajinou. Nad Bílou horou nad mlhami ležel černý roztažený oblak, jako dvě perutě nesmírného orla – bledý měsíc na hřbetě svém nesoucí,” napsal Karel Hynek Mácha v povídce Návrat.

“Vejděte na Bílou horu,” píše Jiří Karásek ze Lvovic v Románu Manfreda Macmillena, a “cítíte, že jste nebyli nikdy blíže smrti, než zde. Zdáli uvidíte umírající město, tragickou královnu, Prahu. Hyne vysílením, a agónie, jež ji po tři věky tíží, je ránou, která nemůže být nikdy vyléčena. Když zde na Bílé hoře melancholicky a dlouze krvácejí šarlatové západy, a dole, v modré, soumračné hloubi se Praha rozezvučí všemi svými zvony, je to jako byste byli přítomni grandióznímu rekviem.”

Nedlouho po bělohorské bitvě byla postavena na oslavu vítězství na cestě mezi Ruzyní a Motolem malá kaplička. Roku 1627 císař Ferdinand II. dovolil řádu servitů postavit na Bílé hoře z almužen klášter a kostel Panny Marie Vítězné. Z původní kaple na bojišti vyrostl poutní kostel s ambity. Jedno z mnoha procesí k tomuto kostelu, uspořádané Jednotou Srdce Ježíšova při příležitosti korunovace císaře Leopolda v roce 1791, zachycuje v románu Zvonečková královna Karolina Světlá: “Čtyry celé hodiny minuly, než se dostalo procesí z Týna na planinu bělohorskou, kde již zdaleka poutníkům vstříc se červenaly báně stavby na potupu českého národa založené, kteráž byla viditelným pomníkem jeho někdejšího pokoření a dosavadní duševní poroby. Zdaž myšlenka ta přec někomu v průvodu se vnutila, či konali pouť všichni účastníci její s podobnými city, tužbami a úmysly, jako Zvonečková královna?”

A ještě na jedno místo se s Karolinou Světlou podíváme. Její staropražský román Černý Petříček končí popisem slavnosti Božího těla v břevnovském klášteře: “Před kaplí sv. Vojtěcha v houští starých lip postaven první oltář, okolo něho ještě pusto a prázdno nikde človíčka dosud, jsoutě František se Stázičkou první pobožní, kteří sem připutovali. Když jindy na místo to přibyli, bývala první jejich cesta do kaple nad studánkou se klenoucí, a černý Petříček si to nedal vzíti, vykládal jim rok co rok, že studánka ta hnedle devět set roků stará. Vznikla prý, když Čechové svého ctnostného biskupa sv. Vojtěcha, vypuzeného z vlasti nešvarnostmi pohanskými, jichž tvrdošíjně se přidržovali, kajícně a upenlivě zas nazpět povolali.”

Vlna průmyslového podnikání, která zasáhla v 19. století pražská předměstí, jako by se před hradbami strahovskými zastavila. Břevnovská kotlina zůstala jakousi rezervací, jež si zachovala charakter venkova. Klíček k představě nám může být dopis z roku 1819. Jde o literární stylizaci dopisu zralého muže vracejícího se po cestě Evropou domů a popisujícího pocit obrovské proměny, která se v jeho rodném městě udála. Proměnu nehledá v historickém centru. Výmluva, že mu chybí smysl pro architekturu, je pouze potvrzením romantického smyslu pro nový základ světa, který se přesunul na předměstí, do přírody. Dopis byl otištěn v knize J. Schottkyho Prag wie es war und wie es ist: “Dal jsem se převézti do Buben. I tato vesnička odložila svůj nepříjmený zevnějšek. Vystoupil jsem na mírný vršek, stanuv v krásné veliké aleji. Před zraky se křižovalo mnoho jiných. Spěchal jsem do Bubenče pěkně se zelenajícími poli obilí a brambor. Lovecký zámeček v novém rouše učinil na mne podivuhodným sladěním staré architektury s módními okrasami podivuhodný dojem. Široký, dříve pustý dvůr je nyní přeměněn v květinovou zahradu, nízký domek myslivcův ustoupil krásnému domu, při němž je malý skleník. S tlukoucím srdcem kráčel jsem dále… Velikým a temným stromořadím lip (dosud stojí ty dobré staré lípy, které nám přály co chlapcům přívětivé ochlazení) ubíral jsem se k Císařskému mlýnu. Zde bojuje vzájemně starý a nový vkus zvláštním způsobem. Musil jsem se usmáti medičejské Venuši, nabarvené do hněda a zírající právě na místo, odkud byl vyváděn dobytek. Starý sál, který se již za našich časů plnil “Happy people” každou neděli, vzdoroval statečně všem proměnám. Dosud stojí sošky pidimužíků, s nimiž jsme tropívali tolik žertů a neplech. Pěknou mlýnskou budovou dostal jsem se do sadu pana z Bučků. Je veskrze roztomilý a poskytuje vše, co možno očekávat od tak malého kousku země. Krátce, původní nehostinná rovina je změněna v malý ráj.”

V polovině 19. století bývalo celé pražské okolí do několikakilometrové vzdálenosti od hradeb poseto více než dvěma stovkami předměstských usedlostí, mlýnů, výletních hostinců, volně stojících domů a bývalých viničních stavení, obklopených zbytky vinic, ovocnými sady, okrasnými zahradami a poli, které šplhaly po svazích jednotlivých údolí. Díky tomu, že již roku 1827 vojenský erár povolil zpřístupnění hradeb pro veřejnost,byla zde vytvořena promenádní parková úprava doplněná později kavárnami. Ignát Herrmann tuto dobu popisuje v knize vzpomínek Praha před padesáti lety: “Od kasáren k Brusce čili Písecké bráně strmá soutěska jen pro pěší, která před půlstoletím, dávno před svou úpravou, bývala ještě strmější a stála chodce mnoho potu. Tamtudy se brával v minulém století proud výletníků, v únoru na první pražskou pouť k Matěji a pak od jara do podzimu do Šárky. Ba před padesáti lety chodívali jsme do Šárky také v zimě.”

A společně s Ignátem Herrmannem zavítáme i na pražské poutě. Mimo pouť josefskou a ševcovskou výroční pouť Fidlovačku, oživující louky v Nuslích, se většina pražských poutí odehrávala na území dnešní Prahy 6: “V úterý po velikonocích táhlo drobné pražské lidstvo do Bubenče, kde byla konána pražská slavnost lidová Slamník (dobrý a slavné minulosti české pamětlivý Pražan říkal důsledně štrozok), tuším původu krejčovského.”

Zap ve svém Průvodci z roku 1848 účast na slavnosti Štrozok popisuje trochu jinak: “Každý stav, i šlechta, která se na ten čas ještě ve hlavním městě zdržuje, na této slavnosti podíl béře. Lepší část obecenstva prochází nebo projíždí se po parku (Královské oboře) při zvuku hudebního sboru, nižší třídy hromadí se ve vsi okolo hospůdek, kde směšně vyšňořený slamník na suché větši stromu zavěšený jako heslo slavnosti se skví…”

O původu slavnosti poučí nás F. V. Vykoukal ve své knize Z časů dávných i našich: “Pořadatelé a původci slavnosti jsou pražští krejčíři. Mistři v čas stříhli z pevného plátna bílého na slamník a tovaryši s učeníky jej pěkně ušili a pestrobarevnými mašlemi ozdobili. Na slamníku bývala vyšita podoba krásného mládence a panny. Slamník potom se pověsil na máji. S májí tou průvod chodíval městem, a množství lidu je provázelo. Ubírali se ruskou branou na prostranství mezi Bubenčem, horou Letnou směrem k řece a k Podbabě se rozkládající. V Bubenči je vítala slavnostní brána. Když průvod s hudbou došel na místo, máje se slamníkem byla zaražena uprostřed a kolem tancováno.”

Do Bubenče se nechodilo jen na jarní Slamník, ale i na znamenité koláčky. Pekl je zde pekař “hned pod schody”. Dejme slovo ještě jednou Ignátu Herrmannovi: “O těch koláčcích věděla celá Praha a mlsní její obyvatelé chodili tam v neděli houfně, aby si pochutnali na dobrém pečivu, které se prodávalo po třech krejcarech, tuším, ne-li po dvou. Mnozí a zvláště mladí lidé chodili tam však i proto, že koláčky tlučeným cukrem posejpala a do bílého papíru zavíjela hezká dceruška pekařova, které se všeobecně říkalo sličná koláčnice. Tvůrce těchto proslulých koláčků odstěhoval prý se později někam na Břevnov či do Tejnky, a jeho odchodem – zdá se mi – bubenečské koláče zanikly.

Z Bubenče již nebylo daleko do Císařského mlýna, kam jsem přišel poprvé někdy na jaře roku 1869. Nosíval jsem tam v nůši všeliké osadnické zboží a cukr a kávu pro rodinu pana Piette, tehdejšího majetníka papírny ve mlýně neb u mlýna Císařského. Tam jsem jednoho dne mohl oči nechat na drobné lodičce poháněné parou po Vltavě, na čemsi podobném, jako jsou nyní motorové čluny benzínové. Takových věcí však tehda v celé Praze nebylo vídat, a jediný pan Piette mohl takového přepychu dopřát svým dětem. Byl to snad první parníček “živý”, ne namalovaný, jejž jsem viděl, a sotva jsem se od jeho rejdění po řece mohl odtrhnout…

Do Císařského mlýna chodívali Pražané v neděli a pojídali v tamní zahradě “butrbrot” se syrečkem, popíjeli sklenici piva. Labužnější výletníci se vydávali přes Vltavu přívozem do Troje na víno, a v nedaleké Rybárně smažívali kapry.”

Další lidová slavnost, pouť ve Hvězdě, vznikla z poutí svatomarkétských. Později se Hvězda stává, jak to popisuje František Jaromír Rubeš v humoresce Smutné vyražení ve Hvězdě, i místem nedělních výletů: “Za půl hodiny přijeli jsme k velkému, zdí ohraženému lesu, před jehož branou velmi mnoho kočárů stálo, veliké množství lidu se hemžilo, a kde nás také náš fiakr složil. “Nyní jsme ve Hvězdě!”, řekl ke mně pan Šaušau, když nás proud lidstva s sebou do toho lesa bránou strhl. Ach Vojtíšku, to bylo lidu jako much; já tu mohl oči a uši nechat. Muzika na muzice; tu harfeník, tu harfenistky, tu celá harmonie – i flašinetáře jsem tady viděl. Kam se člověk ohlídl, tam se jedlo, pilo a tančilo. A komedií tu bylo! … Staří páni seděli u dlouhých stolů, mladí lelkovali po Hvězdě.”

A opět jiný názor na slavnosti ve Hvězdě zastává Jakub Arbes: “Slavnost Markytská ve Hvězdě setkávala se pak vždy s oprávněným odporem uvědomělejší části obecenstva, kterou ve hlubinách duše uráželo, že lid český chodí se veselit na místo nejvzácnější krví zkropené, že chodí křepčit a tančit v místa posvátná, kde před dvěma sty lety bojován poslední, zoufalý zápas rekovných synů českých a moravských.”

Na jedno setkání ve Hvězdě vzpomíná Anna Lauermannová-Mikschová v knize Lidé minulých dob: “Bylo to ve Hvězdě, kde jsem se s oběma po prvé sešla, bylo to roku 1879, paní Podlipská i s nedávno oddaným párkem Vrchlických dlela tu na letním bytě jako my… Sešli jsme se v restauraci při obědu s paní Podlipskou i s Vrchlickým. Bože, ten Vrchlický mne zklamal, je ošklivý, ale ne interesantně ošklivý, má takové ucourané vousy a zabíjel vosy ubrouskem a vždy se zasmál, když jednu trefil. Je to divné, jsou nedávno po svatbě a on s ní nemluví a ani se na ni zamilovaně nedívá, tohle také bude jedno šťastné manželství, on je bližší pani Podlipské.

Pak přišel Julius Zeyer, je to krásný člověk, má takové veliké modré oči, které jako by z lidských tváří vyčítaly i tajemné myšlenky a kolem rtů, zalezlý za knír, má takový jemňoučce výsměšný výraz.”

Julius Zeyer v době, z níž pochází naše vzpomínka, žil ve vile v Horní Liboci. Vilu jeho matka původně koupila k letním pobytům rodiny, ale v roce 1878 byla nucena prodat dům v Mariánské ulici a přestěhovat se společně se synem Juliem do Liboce natrvalo. Julius Zeyer píše v Liboci Ctirada a cyklus Vyšehrad. Že je zde spokojen, vycítíme ze Zeyerova dopisu Karle Heinreichové: “Vzpomínám s povzdechem na svůj malý tichý pokojík v Liboci, na pohled ze svého okna u psacího stolu. Viděl jsem odtud Šárku a zdálo se mi, že tam vidím stíny mythologických našich bohatýrů a bohatýrek blouditi a ta ideální doba našeho národa mně přirostla tak k srdci, že v ní takřka žiju…”

Po smrti matky Zeyer musí z finančních důvodů vilu prodat. Prodává ji již zmíněné Anně Lauermannové. Lauermannová, píšící pod pseudonymem Felix Tréver, přenesla vždy v letních měsících do vily svůj slavní literární salon. Tense stal dík vtipné, lidsky moudré, kamarádsky dobrosrdečné a vzácně kulturní paní pojítkem mezi literárními generacemi, jež se tu vystřídaly ve třech pokoleních, počínaje generací Národního divadla a konče generací bratří Čapků. Anna Lauermannová ve svých vzpomínkách Lidé z minulých dob věnuje mnoho stránek Juliu Zeyerovi a jeho i své dnes téměř legendární vile.

V 19. století se stal zejména Břevnov oblíbeným výletním místem Pražanů. Přesvědčujeme se o tom v Knize vzpomínek Ladislava Quise: “Též v menších, soukromých společnostech podnikány výlety do okolí pražského, a živě si ještě připomínám, jak jsem kdysi v neděli bloudě za Strahovskou branou zpozoroval zpívající hlouček studujících i děvčat s vlajícím starým praporem v čele, na němž byly vyobrazeny dvě v bratrském stisknutí spojené ruce, pod nimiž pak přečetl jsem nápis Svornost.”

V zahradě usedlosti Petynka, která byla v 7O. letech minulého století přebudována na hostinec, se scházela pražská společnost k vlasteneckým zábavám. Pořádaly se tu plesy, slavnosti a taneční zábavy. V neděli odpoledne vyhrávala v zahradě vojenská kapela. K oblíbeným atrakcím patřila střelnice, houpačka a plechový panák, do jehož úst se strefovali návštěvníci plechovými míčky, které si kupovali po pěti za krejcar. Park byl oblíbeným místem vycházek herečky Národního divadla Marie Laudové-Hořicové. V sousední usedlosti Šlajferce se shromažďovali v době předbřeznové naši národní buditelé u Václava Klimenta Klicpery, který zde bydlil v zahradním domku.

Vinici Panenskou vlastnil Bachoven Z Echtu, strýc Johany Fričové. O pobytu rodiny Fričovy píše M. Radoňová-Šárecká v knize Ozářené krby: “Paní Johana bývala v létě často s dětmi na Panenské a trávila tam obyčejně s nimi celé prázdniny, odloučena od manžela spjatého povoláním s Prahou. V neděli ji tam provázela zpravidla paní Chmelenská, která ráda předčítala přátelům a známým manželovy české verše, ačkoli jinak mluvila jen německy. V době tiskařských bouří stala se Panenská přirozeně útočištěm Fričovy rodiny a jejích přátel, mezi nimiž byla tenkrát i Božena Němcová.”

Ještě při jedné příležitosti se stala usedlost na vinici svědkem důležitého rozhodnutí. František Ladislav Čelakovský tu po smrti své první ženy požádal o ruku sestru Johany Fričové Bohuslavu Rajskou. Rajská ve svém deníku píše: !Rozervána ve vnitřku svém šla jsem na Panenskou vinici chtějíce se ptáti sester svých o radu. Ustavičným bojem dostala jsem silnou křeč do prsou i nebyla jsem ve stavu jim vysvětliti, co bouřilo v mém srdci. Odpůldne přijda Čelakovský žádal mne, bych mu upřimně řekla, zda-li mu dokonce žádnou naději podati nemohu.” Ke kladnému rozhodnutí Bohuslavy Rajské přispěl nakonec dopis Boženy Němcové: “Odpůldne šla jsem na vinici, kamž i Čelakovský přišel. A když jsme u večeře seděli, přinesla mi služka lístek od paní Němcové. Netušila jsem obsah a vymluvíc se odešla jsem do ložnice a počala jsem čísti… Probděla jsem skoro celou noc a čtla jsem list tento opět a opět. Bylť on pro mne, na poušti bloudící, hlasem božím. Do rána jsem byla ustanovena a rozhodnuta.”

A ještě na jednom místě v Břevnově se zastavíme – v hostinci, stojícím na místě poplužního klášterního dvora zvaného Tejnka. Hospoda byla vyhledávána formany, kteří zde přenocovali, neboť směli vjíždět do Prahy jen v ranních hodinách. Pro krásné stinné kaštany říkalo se zde a dosud říká U kaštanu. V hostinci se na konci svého života usadil činný účastník událostí roku 1848 Petr Faster. Jeho sestra byla v těch letech mlynářkou ve větrném mlýně na návrší vlevo od hřbitova, jeho bratr P. Method Faster byl farářem u sv. Markéty. Petr Faster, spolupracovník Friče, Braunera, Strobacha a dalších, byl v roce 1848 hoteliérem U zlaté husy na Koňském trhu (Václavském náměstí). U něho se konaly tajné i veřejné schůze, rozšiřoval české knihy, vedl památnou schůzi měšťanstva a studentů 11. března ve Svatováclavských lázních. Byl spoluzakladatelem pražské Měšťanské besedy a české průmyslové školy. Podle líčení a dobových vzpomínek to byl prý muž velmi svérázný, energický a temperamentní. Faster zemřel v Břevnově v roce 1868 a je pochován na břevnovském hřbitově.

Na delší výlety se chodilo zejména do Šárky. “Jinak, zcela jinak bývalo před třiceti a více lety,” říká Jakub Arbes ve svém fejetonu o Svatoprokopské pouti, “dokud nebylo nynějších rychlých komunikačních prostředků, dokud v okolí Prahy nebylo tolik a takových zahradních restaurací a hospůdek, vůbec dokud nebylo o pohodlí výletníků tak postaráno jako nyní! Tenkráte bylo jen několik výletních míst, kde bylo možno dostati nápoj a pokrm pro větší počet výletníků; všude jinde bylo nevyhnutelně třeba buď si vše na týden i déle napřed objednati, nebo si potravu i nápoj na výletní místo dopraviti.

O výletě do Šárky na příklad mluvíváno po celý týden předtím a konány přípravy: verbováni mezi přáteli a známými společníky, konány sbírky peněžní na pivo, jež objednáno pro celou společnost, pečeno a smaženo o celou sobotu, a v den výletu pak časně zrána, buď před východem slunce nebo krátce po něm, vydali se výletníci jako karavana korporativně na cestu.”

Koncem 19. století byly zrušeny poslední zbytky hradeb včetně Strahovské brány a pole a zahrady se proměnily postupně ve stavební parcely. Přibývá obyvatelstva a stavební rozvoj se zrychluje. Břevnov se zásluhou Jana Kolátora při návštěvě císaře Františka Josefa I. v roce 19O7 stává městem. Pro obyvatele Prahy však zůstává stále předměstím a místem zábavy, i když trochu nevázané.

Na Hubálce na Panenské bývaly známé Tygrbály, kam chodívala každou sobotu nejvíce služebná děvčata a vojáci z okolních kasáren. Zde nebyla nouze o pěkných pár facek, mezi civilisty a vojáky. Často se musela volat”barajčaft” pohotovost z kasáren, aby uklidnila mladíky. Obzvláště mládenci od artilerie z Černínských kasáren byli známí pořízkové, a tak ráno bylo vždy možné vidět rozsah pranice” rozbitá okna, vyházené židle s ulomenými nohami, tříšť skla. Do ovzduší staropražské vojenské písničky se dostáváme pouličním popěvkem “ Na Marjánce, na Marjánce, tam se tancuje …”, neboť Marjánka, hospoda na samém kraji Břevnova, byla tančírnou vysloveně vojenskou.

Trochu jinak vzpomíná na břevnovské zábavy pamětník Václav Dub: “Co bývalo v Břevnově plesů, co spolků šlo průvodem v ulicích a zvalo na svůj maškarní rej! Masopust byl vždy vyvrcholením zimní sezony. V prvé řadě to bývalo na Marjánce u Honzy Tellingera a pak hned U Vonásků (U zelené brány). Svůj sál měla tehdy každá hospoda, a tak jsme si mohli zatančit U Kaclů v Radimově ulici, Na Hubálce na Panenské, v pivovaře, ve Stodole, U Libuše a jinde. Jen ti nejstarší Břevnováci si to ještě pamatují a také dnešní nejstarší babičky. Mnohá z nich svého příštího životního druha poznala právě na zimních bálech v Břevnově.

Poslední čtvrtina 19. století proměnila Prahu i s jejím okolím. Způsob života obyvatel tohoto pražského předměstí se začíná měnit. Naše vzpomínky na některá místa nynější Prahy 6 v 19.století zakončíme dopisem F. X. Šaldy Růženě Svobodové. Kus starého světa dýchne na nás z letmého Šaldova dojmu z náhodné procházky kolem roku 191O: “Včera jsem byl na procházce za Strahovskou bránou. Ale dříve zastavil jsem se v Strahovském dvoře. Byl již soumrak, domeček s malými okénky byl osvětlen. Z polí vracely se potahy, volská spřežení, svým loudavým rytmem, pára valila se jim z nozder, zavonělo stájem. Bylo to moc krásné, krásou, která nestárne a nalezne vždycky vnímavou mysl.

A celá pláň byla krásná v bledém, řídkém světle, které lil měsíc po ní. Bílá Hora jest smutná jen za kalných mlhavých listopadových odpolední. Včera večer v měsíčním svitu a v úsměvu roztroušených světýlek byla bez stesku. Město dosahá již skoro sem a beře hrůzu starému bojišti.”

Pozn.: Výše uvedený text je použit z publikace „KNIHA O PRAZE 6“ a autorkou textu je paní Yvetta Dörflová