Bylo to o jedněch Velikonocích na začátku 7O. let, kdy sál Lucerny, “slavný a Hanspaulce dříve nedostupný”, patřil rokenrolu – Miki Volkovi, Pepovi Pilařovi a taky hanspaulským Bluesberry. To hlavní se ale stalo až potom, když v Lucerně zhasla světla a diváci i muzikanti se rozešli domů. Jeden z těch, kteří mířili nahoru na Hanspaulku, vzpomíná: “Na Špejchaře nám fouknul autobus, hospoda na rohu byla zavřená, a protože pořád tady mezi náma bylo takový to fantastický fluidum, někoho napadlo vybalit nástroj. V mžiku byly všechny futrály otevřený, na chodníku se instalovaly provizorní bicí a už to jelo: klasickej parádní jazz, dechy, housle, k tomu tahací harmonika, která tomu dávala ten správně vomšelej tingltanglovej šmrnc, Špíča se opřel do basy, spustila rytmika … A to už byl ten správnej sound, kterej proniká ušima až do prstů na nohou a hejbá celým tělem v tom senzačním prastarým rytmu, kterej se formoval desítky let tam někde daleko za velkou louží a kterej teď zněl v nedělní vlahej podvečer na stanici autobusu před zraky užaslých kolemjdoucích, jejichž zástup se pořád zvětšoval, otvíraly se okna a lidi nastavovali uši, sbíhali se z okolních ulic a zírali jako u vytržení na tu neskutečnou scénu, kdy se na chodníku kornetista celý v černým houpal do rytmu, zakláněl dozadu a vystrkoval tu svoji zlatou trumpetu k nebi a Špíča vytvořil s basou jedno mohutný nehybný sousoší jako vytesaný z kamene a jen dunění strun, který se odráželo od protějšího baráku,nasvědčovalo tomu, že někde hluboko uvnitř pod tou ohromnou hmotou pulzuje hudební nadšení. Ale to už vyběhl z metra Petar, kterej se někde opozdil nebo co, bílý vlasy za ním vlály, a celej nadšenej už na křižovatce vytahoval harmoniku, div se nerozplác jak dlouhej, tak širokej na těch kočičích hlavách a teď se k tomu přidal a foukal jako o život a potřásal hlavou, až mu ta jeho bílá hříva poskakovala … Všichni jsme tleskali do toho kolíbavýho rytmu a všelijak to s náma šilo … Bůh ví, jak dlouho by se ještě všichni dokázali vyheftovat až do božskýho stádia úplný nirvány, kdyby náhodou nepřijel načas autobus. Takjak to začalo, všechno i skončilo. Všichni se naskládali v tý fantastický náladě do autobusu, šofér byl z toho správně vyvalejen, no bedejť ne, protože takový krásný věci se dějou jenom hodně zřídka, když je ta správná konstelace…”.
Ta správná konstelace jiskřila na Hanspaulce od začátku 7O. do začátku 9O. let. “Čím je v historii americké muziky Memphis, Chicago a missisipská delta dohromady, tím se stala pro novodobou pražskou hudební mytologii Hanspaulka”. To však byly už jen reminiscence z dob, kdy si interní hanspaulský věstník Lógr úpěnlivě stěžuje na úpadek toho, co tenhle prominentní kopec nad Prahou pro muziku znamenal. Dokud se hrálo, nebyl čas něco rozebírat, nikoho ani nenapadlo nad něčím bádat. I proto se tu “jen tak” mohla zrodit muzika, která si sáhla až na dřeň, když si z blues vzala to nejpodstatnější: jednoduchost, přímočarost, opravdovost.
Nejstarší vzpomínky na hanspaulské skupiny pocházejí z počátku 7O. let, kdy bratři Richard a Vladimír Tesaříkové zformovali základy Yo Yo Bandu, na nejrůznějších místech občas vystupovala skupina Žízeň neboli Ivan Hlas, Ondřej Hejma a Hogan Veleba, později se přidal Petar Introvič s první podobou Bluesberry. Před nimi reprezentoval tuto část Prahy jedině B-Side nebo Orchestrion, dnes už téměř zapomenutí, přestože jejich Ovečka u táboráků zlidověla. Ti všichni, ale i spousta dalších, kteří se průběžně z účinkujících měnili v publikum a naopak, se setkávali v zahradních restauracích, především na staré faře, jezdili na vandry, na vodu a samozřejmě při tom hráli a zpívali.
V letech 1973 a 1974 se pod dojmem monstrózních světových festivalů podařilo uskutečnit dvě obdobné akce, ovšem v hanspaulských rozměrech a duchu. Babstocky či Bluesbaby se konaly v romantickém prostředí u zříceniny Na Babě, kde bylo instalováno piáno s malou aparaturou, proud se táhl ze stavby vzdálené přes 2OO metrů a občerstvení dopravoval dvojkolák z hostince Na staré faře. Hrála Žízeň a Yo Yo Band , četla se Ginsbergova poezie a promítal krátkometrážní dokumentární film. Celou atmosféru bezprostředně poté zachytil jeden z účastníků:
Letní večer
Jakoby namalován teplými světly velkoměsta
Ležicího u nohou staré zříceniny
Vysoko nad řekou
Vzduch se tetelí nad rozpálenými skalami
A od vzdálených domků co chvíli zaštěká pes
Za houštím piano a elektrické kytary
Večerní blues
Ani ne nahlas
Ani ne potichu
S tou správnou šťávou
Večerní blues v letní přírodě
Široko daleko nikde nic
A nikdo
Je nás tu spousta
Jsme jako jedna velikánská rodina
Trička a džíny
Sedíme opřeni o historické zdivo a mlčky hledíme
Na ztichlé město
Vášnivě debatujeme
Měníme cigarety za lahváče a naopak
Tleskáme vitálnímu Hoganovi
Ozářen jedinou žárovkou
Bos a v rozepnutý košili
Zpocený tělo obtisknutý na obrovský base
Good Morning Blues
O něco později
Při jamsession
Poněkud níže na skrytém paloučku
V naprosté tmě
Milujeme neznámé dívky s dlouhými vlasy
¨Za tlumeného blues
Key To the Highway
A první kapky hasí rozpálenou trávu
Stejně jako poezie však patřil k hanspaulským akcím i zájem Bezpečnosti. O rázné ukončení (příznačně ve chvíli, když už stejně všichni balili nástroje) se jednou postarali příslušníci SNB a někteří účinkující včetně bratří Tesaříků skončili u výslechu.
Když pak na Staré faře zrušili útulnou zahradu s kaštany, která byla jakýmsi místním společenským centrem, musela se hanspaulská společnost rozhlédnout po novém útočišti, kde by se mohla v klidu bavit, hrát, zpívat, pít a plánovat. Na jaře roku 1976 se nedalekého, jen tři autobusové stanice vzdáleného hostince Na pískách ujal nový výčepní, který do zadní místnosti povolil nastěhovat piáno a starý kontrabas a zrušil zde zákaz kouření. Tím byl položen základní kámen ke zrodu legendárního Houtyše, jakéhosi polosoukromého klubu, kde se scházely spřízněné duše nad pivem, příslovečně špatným, a písničkami, příslovečně dobrými.
Uplatnit se tu mohl každý, kdo chtěl, a vzhledem k tomu, že muzikou tehdy žila celá mladá generace, hrálo se takřka neustále. Skupiny vznikaly a zase zanikaly i dřív, než se stačily v plném obsazení vůbec sejít, o poezii zcela samozřejmě zavadil snad každý a nejracionálnější duše se svědomitě zabývaly překládáním nedostupné literatury. Zdi Houtyše zdobily originální fotografie Ivana Poledňáka, obrazy tu vystavovali Martin Vrana a Jan Kos.
“Byla to živná půda pro plno divokých lásek a přátelství, bláznivých, okamžitě realizovaných nápadů, doba úzkosti přebíjená neustávajícím veselím. Z okolních čtvrtí se začali sjíždět lidi příbuzné povahy, hudebníci, literáti, výtvarníci a význační opilci. Ti všichni dohromady způsobili ten diskutovaný “hanspaulský kulturní kvas”. Byla to kultura velice rozmanitá a hlavně svobodná, protože vůbec neuvažovala o tom, že by se mohla někdy stát oficiální,” vzpomíná Ivan Hlas.
Brzy nato vznikla nad několika pivy z původního názvu hostince U Tyršerů velebná zkratka Houtyš, jak dosvědčuje textař Bluesberry Jaroslav “Tlučhoř” Műller, jeden ze zakladatelů a později hlavně obětavý vydavatel zdejšího lokálněpatriotického kulturního a vzdělávacího věstníku Lógr, který s neobyčejnou důkladností zaznamenával celé dění na Hanspaulce, povídky a poezii z místních zdrojů, přes překlady beatnické literatury až po lokální drby. V letech 1977-1983 vycházel Lógr až čtyřikrát ročně v rozsahu 3O až 16O stránek, psán přes kopíráky oboustranně na starém psacím stroji Underwood v počtu 1 + 1O kopií a poté kolportován po různých skupinách hanspaulské společnosti.
Zpočátku zněl Houtyšem především klasický bluesový repertoár, Libeňský plynojem, Francka a Johnny nebo Balada o Slimovi. Především díky Ivanu Hlasovi pak mezi ním začaly probleskovat první původní hanspaulské hity, v čele se slavnou Miláčku vrať se. Pod vlivem dojmů ze své americké cesty založil na podzim roku 1978 Ondřej Hejma s Ivanem Hlasem a Antonínem Smrčkou skupinu Žlutý pes, zaměřenou na jižanské blues a boogie. Z jejího repertoáru pocházejí další klasické “hlasovky” Hlava-Mapa, Automobil, Žlutej pes, Ruzyňské boogie. Jejich autor pak o dva roky později založil vlastní skupinu Navi Papaya, která experimentovala především s reggae. Její druhá podoba, v níž se sešli Jan Kalousek, Pavel Kučera a bratři Richard a Ivan “Šampins” Dvořákové, se stala vlajkovou lodí celé houtyšské epochy. Superhity Ráno, Před chvílí byla tma, Popílku spad, Finanční tíseň, Den kdy se vrátila moje láska, Cejtim se jak Rastaman dokumentují různé amatérské nahrávky.
Na počátku 8O. let hudební aktivita Hanspaulky vrcholila. Za pípou kraloval přívětivý výčepní pan Šmídek, zvaný podle nápadné pleše Bosá hlava. Zavírací hodina o desáté, kterou důsledně prosazoval, vedla k organizování nejrůznějších večírků v okolních vilách či na nedaleké Velké louce a inspirovala víkendové výjezdy mimo Prahu. Tady jako kometa zazářil Hugo band, soubor Hlasova bývalého spolužáka Hugo Khola a Karla Ešpandra, a dívčí rocková skupina Obludky se syrově realistickými texty. Lumír Tuček uvedl na scénu osobitý recitační divadelní styl R. S. Vpřed a účastníci dosud vzpomínají, jak při nočních seancích na Velké louce do ztichlého Šáreckého údolí lyricky i drsně preludoval na tahací harmoniku Jim Čert Horáček. Objevovali se tu i zakladatelé Nerezu Vít Sázavský se Zdeňkem Vřešťálem nebo Ondřej Konrád.
Repertoár se nadále točil kolem dvou klíčových témat. To bylo zaprvé pití, od “láhvovýho” přes spolehlivý rum po ovohuč Malagelo, a za druhé dívky, nejlépe však oboje dohromady. Právě pozornosti půvabnějšího osazenstva Hanspaulky byla také drtivá část textů přímo či nepřímo určena. Zatímco Ivan Hlas hebce vábil a sliboval “sladkej čas žní, kdy smutná bude jenom láhev dopitá”, Bluesberry bezostyšně halekali “pocem moje stará, tohle pivo to je ale mok…”. Inspirace vycházela převážně z konkrétních životních situací a tradovaných historek, někdy byly texty zcela srozumitelné jen úzké hanspaulské společnosti, která si na své uzavřenosti i zakládala. Písní bylo možno si vyřídit účet s věrolomnou dívkou či kamarádem, ve jménu blues bylo možné si trochu postesknout nad tíží života. Jezdilo se vlakem, protože “je drahej automobil” a “finanční tíseň má mnoho jmen”, když nebyla “garsonka jako klícka”, byl alespoň stan a nikdo si pro to (zatím) nedělal příliš vrásky. Frontu na kubánské pomeranče a bony za 6,5O stáli ti druzí. Hanspaulskou Rosou na kolejích se pak zákonitě stalaHanspaul City od Ivana Hlase :
Hodiny hrknou a pak zůstanou stát
čas už se k půlnoci chýlí
v Houtyši pomalu přestávaj hrát
opilci řvou Tak ještě chvíli
Byl hrozně těžkej tenhleten den
je hodně cejtit rumem
otevřený okno žene kouř ven
zdá se, že zase pudem
Ráno je nejkrásnější v Hans Paul City
Ráno je nejkrásnější v Hans Paul City
Ženský jak vod toho Francouze Renoira
hnedle ti na klín sedaj
když venku zabrzdí námezdná kára
ze židle zase tě zvedaj
A jdem to táhnout až do rána na Hans Paul City
A jdem to táhnout až do rána na Hans Paul City
Nikdo se neptá, kde vlastně makáš
že to tak musí být
ať děláš v Kolbence nebo se flákáš
hlavně když umíš pít
Budem to táhnout až do rána na Hans Paul City
Budem to táhnout až do rána na Hans Paul City
V roce 198O došlo k později nesčetněkrát připomínané a citované události: jamsession se Stefanem Diestelmannem. Tento bluesový kytarista a zpěvák německého původu přijel do Prahy na pozvání Jiřího Brabce, s jehož Country Beatem také vystoupil na prvomájové veselici v arku kultury a oddechu Julia Fučíka. Z první řady ho nadšeně sledovala rozjásaná hanspaulská úderka a po koncertu vyslala do zákulisí vyslance Vytisku a Műllera s tím, aby ho rovnou odsud unesli do Houtyše … “Hospodu jsme okupovali už ve tři odpoledne, takže se tam všichni vešli.Telefonicky svolali kdekoho, a tak dorazil Petr Kalandra, Pavel Skála i podstatná část Originálního Pražského Synkopického Orchestru. Překvapený host se několik piv jen tak rozkoukával, ale pak se chytil a hrálo se až do hodně bílého rána,” vzpomíná tentokrát Petar Introvič.
První, i když jen ojedinělý závan hanspaulského ducha do nahrávacích studií způsobil vinylový singl Horký vzduch a písek/TicTacHugo. Titulní skladba, společné dílo Ivana Hlase a Ondřeje Hejmy v podání Jany Koubkové, Yo Yo Kvartetu (tj. Bandu) a FH Comba (tj. Franty Hromady) vedeného Danem Fikejzem, pocházela z veleúspěšného vystoupení trojice Venthyl Brothers (Hlas, Hejma, Fikejz) na Jazzových dnech. U odborné veřejnosti se až nepříčerné nadšení mísilo s totálním nepochopením, což stačilo, aby se k Hanspaulce obrátila pozornost lidí, kteří o její existenci do té doby nic netušili. Když tedy krátce nato odstartoval článek Jana Krýzla Nová vlna se starým obsahem v Tribuně lidu tažení proti takzvané nové vlně, represe neminuly ani houtyšské společenství. Z dnešního pohledu měly často absurdní podobu: Bluesberry například nesměli vystupovat ve východočeském kraji a Žlutý pes musel tak dlouho měnit název, až se zjevným zadostiučiněním zakotvil u Hudebně zábavné skupiny Ondřeje Hejmy.
Hanspalka přesto začala pronikat do oficiálních médií. Nejprve to byl Mladý Svět a Melodie, v televizi pořad Nerušit, skládám!, který uvedl Ivana Hlase s Navi Papayou, Tomahawk neboli Žlutého psa, Bluesberry a Vpřed. V roce 1982 se v sále kina Domovina konala první oficální hanspaulská hudební přehlídka pod názvem Hanspaulský šmytec, které se zúčastnilo devět skupin.
Díky nejrůznějším přeskupením a experimentům stále vznikaly nové zajímavé konstelace, jako byla Pumpa Antonína Smrčky, Hudba ke kávě čili Coffee Band, skupina přátel jazzu kolem basisty populárního Nerezu Vladimíra Vytisky a pianisty Šlupky Svěráka nebo Hanspaulský hudební voršestr Jana Fischera, který do zdejší pomyslné Síně slávy přispěl písničkami Svatba nebude, Pták Noh nebo Je tu den. Na postu bubeníka ho v Bluesberry vystřídal Martin Kraus, který zaujal písněmi Rekreace s ROH, Párek v těstíčku a Nové Wawky, jež později úspěšně odstartovaly jeho vlastní odpověď na Introvičův soubor – Krausberry.
Nikdo z nich nechyběl na Hanspaulských hudebních dnech, které se konaly v prosinci 1982 ve zdejším zařízení OKD Prahy 6 Na Zavadilce. Mezi osmnácti účinkujícími skupinami byli i spřátelení hosté Jasná páka a Nerez, premiéru si odbyl domácí Törr. Divadlo zastupovali bratři Cabanové, Lumír Tuček&Vpřed a Mimosa. O rok později se červnové HaHuLe 1983, nebo Hanspaulské hudební léto, rozjelo v ještě velkorysejším stylu. Během čtyř tematických večerů vystoupilo celkem 24 interpretů. Hostoval například Karel Plíhal a Dan Kohout, rozloučila se posledním vystoupením Navi Papaya a koncert Žlutého psa předčasně ukončila přivolaná Bezpečnost. Tím také skončily velké hanspaulské akce.
V souvislosti s tím, jak zdejší scéna začala vystupovat do popředí, vznikl nový fenomén – “houtyšská turistika”. Výpravy, které do nevábného suterénního hostince směřovaly z jiné čtvrti či dokonce jiného města, aby tu nasály zdejší vzácnou atmosféru, však často končily zklamáním nad osamocenou partou karbaníků v jinak zcela vylidněném výčepu. Profesionální závazky totiž už dávno bránily každodennímu hraní, a pokud se tu například po zkoušce muzikanti přece jen sešli, dostali se především včas informovaní místní, kteří se do miniaturních prostor Houtyše dokázali s půllitrem přimáčknutým na prsa vtěsnat v překvapivém množství a disciplíně. Dílo zkázy pak dokonala politika, a to nejen bytová, když rozprášila mnohé starousedlíky do různých koutů Prahy, Ameriky i Austrálie.
Těžiště hanspaulské tvorby se přesunulo mimo místo jejího zrodu. Bluesberry šokovali ortodoxní folkaře suverénním vítězstvím na Portě, jejich kytarista Mario Císař zformoval vlastní seskupení Hlava B (tj. Bosá hlava na počest pana Šmídka), které zabodovalo na Vokalíze a vydalo dvě EP-desky. Ivan Hlas si stačil splnit dávný sen, když se Zuzanou Navarovou, Vladimírem Vytiskou a houslistou Pavlem Cinglem stvořil komorní Ouvej Band, ale pak spolu se zkušeným klávesistou Vlastimilem Voralem sestavil skupinu Nahlas. Ta jako první definitivně překročila hranici mezi hanspaulským kopcem a okolním světem. Měla to štěstí, že v polovině 8O. let přišla se správným zvukem ve správnou chvíli – a během velmi krátké doby začala sklízet ovace odborníků i publika na akcích, jako byla Vokalíza i Rockový maratón.
Hanspaulce se zároveň otevřely dveře hudebního vydavatelství Panton. Nejvýraznější osobnosti se začaly objevovat na deskách, od kompilací přes singly se dvěma a epíčka se čtyřmi skladbami až po debutová alba Nahlasu, Bluesberry, Krausberry i Žlutého psa. Yo Yo Bandu vyšly desky dvě.
Na druhé straně však nechyběly ani problémy, které se vyhrotily v roce 1986, kdy byla po vítězství skladby Doláče od Zdeňka Vřešťála v sugestivním podání Martina Krause zastavena celá rozhlasová posluchačská soutěž Rock pro tento rok. Soudním řízením skončila činnost s Hanspaulkou úzce spjaté Jazzové sekce. Listopad 1989 sice tyto i všechny další represe definitivně shrnul ze stolu, ale cinkání klíči a následné restituce přinesly i přeměnu Houtyše na firemní sklad. Nová doba přála především Ivanu Hlasovi a Yo Yo Bandu, v jejich závěsu Žlutému psu, Krausberry a Bluesberry, kteří roku 1997 oslavili 25 let své existence. Učinili tak živým albem z Malostranské besedy, která se ještě před zánikem Houtyše stala novou výspou Hanspaulky, především zásluhou posledních pátků měsíce, které Bluesberry zavedli a pečlivě udržovali. IvanHlas zůstal většinou ve svých doprovodných kapelách věrný osvědčeným kamarádům z Hanspaulky, i když se také úspěšně zhostil své role v “all stars teamu” Alias spolu s Davidem Kollerem, Ivanem Králem a Karlem Šůchou. Lví podíl měl i na úspěchu hudebního filmu ze starých Dejvic Šakalí léta, kde hrála i řada hanspaulských muzikantů.
V roce 1992 si SV Records troufli vydat album, o kterém se snilo už léta – Hanspaul City, jakési “Best of Houtyš”, které nicméně potvrdilo, o jak nesnadný projekt jde. Z hlavních protagonistů nakonec chyběl Ondřej Hejma, zato se svou verzí Miláčku, vrať se zazářil Šlupka Svěrák. O pět let později navázalo na snahu zachytit bývalé hanspaulské dění Artforum, když vydalo tiskem průřez poezií klíčových autorů Houtyše: Ivana Hlase, Václava Kopty, Víta Malinovského, Jana Fischera, Jaroslava Müllera a dalších.
Svého času skandální výrok Martina Krause, že “hanspaulka je chcíplej pes” (již z poloviny 8O. let!) se dnes snaží vyvrátit svou tvorbou Tata Bojs, folková Minehava a především pozoruhodní OOZ, proměnlivé seskupení asi 14 amatérských muzikantů ve věku od 14 (Šabach mladší) do 52 let.
Ze zpětného pohledu je zvláštností hanspaulské tvorby především neuvěřitelná rozmanitost a proměnlivost, s jakou poměrně omezený počet zdejších “hitů” statečně procházel časem. Rychlostí chameleona se měnily podle okamžitého obsazení kapel, nálady, která zrovna převažovala v Houtyši a při mejdanových jamsessionech, ale i autorskými, často význačnými posuny v aranžích, rytmu i textech. Jimi se především kompenzovalo nekonečné omílání repertoáru, který neúnavně vyžadovali houtyšští štamgasti. Druhým momentem, který způsobil dnes už těžko uchopitelné kouzlo hanspaulské muziky, byla naprostá dobrovolnost a plánovitá bezstarostnost. Nikoho netlačily smluvní termíny s hudební firmou, ani potřeba uživit hraním rodinu. Jediným motorem tak zůstávala radost z muziky, jediným účelem pobavit kamarády a sbalit příhodnou dívku. “Byla to prostě pohoda,” shrnuje basista Jan Špička. “Tohle slovo na Hanspaulce taky patřilo do základního slovníku. Pohoda, klídek, odpovídal snad každý na otázku, jak se má. Nepamatuju, že bych tohle slovo později ještě někdy slyšel tak často a hlavně upřímně.”
Přátelé z Houtyše se dnes scházejí na akcích, jako je Dejvické hudební léto (DeHuLe,pořádané společností Kotlaba) a pravidelně před Vánoci, kdy se na pódiu s OOZ, tak jako dřív, bez nároku na honorář, střídají Ivan Hlav, Bluesberry, Krausberry nebo JanKalousek. A “sál praská ve švech, pivo sotva teče a všem je o dvacet méně”, když Bluesberry hrají:
Na zastávce v klusu dávala mi pusu
když dobíhala Špejchar-Money-Bus
šel kolem kluk a na kytaru hrál
a zpíval k tomu procítěný blues
Sešel krátký schody dolů do hospody
zdálo se mi že snad jenom sním
I žlutobílý auto zpomalilo jízdu
z otevřených dveří parkem zní
Hans Paul City! Hans Paul City!
Hanspaulka Houtyš Hej hoj!
Jo, dóle v plným sále bluesovýho krále
ve fantastický formě slyšel jsem hrát
když jsem viděl toho, kdo hrál na tu basu
zůstal jsem jak tužka v šoku stát
S tím plešatým pánem tamhle za piánem
přichází k nám asi osm piv
U stolu se smějou dlouhovlasý holky
v pohodě zní refrén jako dřív
Hans Paul City§ Hans Paul City!
Hanspaulka Houtyš Hej hoj!
| Titulní strana | www.praha6.cz |