Prof. Ing. Arch. Dr. Antonín ENGEL

český architekt a urbanista, teoretik architektury, profesor na ČVUT

Antonín Engel, jedna z nejzajímavějších postav české architektonické scény 20. století, se narodil v Poděbradech vrodině cukrovarnického inženýra Augustina Engela. Rodina se záhy po jeho narození přestěhovala do Prahy. Antonín ukončil maturitou r. 1897 českou vyšší reálnou školu na Malé Straně a začal studovat obor architektury a pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém. Studia dokončil na německé technice u profesora Josefa Zítka v roce 1904. Pracoval více než rok jako inženýr v úřednické funkci na stavebním úřadu obce pražské. Již r. 1904 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a později klubu Za starou Prahu (založen 1900) spolu s mnoha kolegy z mladé generace architektů.

Roku 1905 odjel do Vídně a navštěvoval do r. 1908 tamní Akademii výtvarných umění ve Vídni, možná nejprestižnější školu té doby, a to ateliér slavného prof. Otto Wagnera. Ve Vídni získal stříbrnou medaili vídeňské akademie - tzv. Dvorní cenu a další ocenění, tzv. římskou cenu, za projekt ideální úpravy na Letné. Ještě jako student se totiž zúčastnil soutěže na projekt letenského tunelu. Anonymní soutěž dokonce vyhrál, ale když bylo poté zjištěno, že jde o Wagnerova žáka, zachovali se čeští nacionalisté příznačně. Prohlásili, že prý nejde odlišit, zda jde o projekt studenta, nebo jeho učitele, a že o takto pojatou architekturu tudíž nestojí. Nepomohl ani Wagnerův dopis do Prahy, kde potvrzuje, že jeho žák dělal pochopitelně projekt samostatně.

Roku 1909 se Engel ze stipendijní cesty po Itálii vrátil do Prahy a projektoval zdymadlo s hydroelektrárnou v rodných Poděbradech a v Praze vilu a blok bytových domů u starého židovského hřbitova na Josefově. Vše ve stylu wagnerovské moderny. Pracoval jako soukromý architekt s vlastní projekční praxí v ateliéru Clam-Gallasova paláce na Starém Městě a posléze přednášel na Státní průmyslové škole v Praze I. (1912 – 1920). V r. 1917 promoval na vysoké škole technické v Brně na doktora technických věd a r. 1920 byl jmenován členem Státní regulační komise pro Velkou Prahu a okolí.

Na počátku dvacátých let si studenti pražské techniky vynutili Engelův příchod na školu. Wagnerovi žáci totiž tehdy učili na Umprum (Plečnik) i na AVU (Kotěra), jen na technice vládli profesoři, kteří měli k moderním architektonickým směrům dost negativní vztah. V roce 1922 byl Engel jmenován profesorem pro obor architektoniky III. Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Později byli ale studenti zklamáni. Pamětníci vzpomínali, že Engel byl nakonec ještě konzervativnější jako stoupenec antikizujícího "vysokého řádu".

Engel navázal na předchozí tradici, ale svou poněkud konzervativní tvorbou se zastavil u těžkopádného neoklasicismu, klasicizujícího směru v moderní architektuře 1. pol. 20. století. Pouze v jednotlivostech pronikaly do jeho stylu moderní detaily (příkladem mohou být domy v Břehové ulici v Praze z let 1913-15 ovlivněné kubismem). V době první republiky ovšem vytvořil svá vrcholná novoklasická díla, k nimž se teprve dnes s obdivem a uznáním architekti vrací. Monumentální architekturu, komponovanou do celistvých bloků, reprezentuje vodárna v Podolí (1925-29), budova České techniky (1925-37) a Ministerstva železnic na vltavském nábřeží (1927-31) a budova Ministerstva národní obrany na Vítězném náměstí (kolem 1934). Engel se stal ideovým tvůrcem řady budov pro ČVUT v areálu vysokých škol a projektoval Masarykovy studentské koleje v Thákurově ulici. V r. 1924 byl totiž jmenován generálním projektantem nových budov českého technického učení v Dejvicích. Zásadním způsobem posléze zasáhl do pražského urbanismu svým návrhem na řešení celkového konceptu tzv. Nových Dejvic (z části i Bubenče) v letech 1924-28.

Vytvořil Vítězné náměstí jako centrální prostor podkovovitého tvaru nově se rodící moderní čtvrtě s budovami ústředních státních orgánů a sídlem Českého vysokého učení technického, vše ve stylu klasicizující moderny. Z náměstí se paprskovitě rozbíhala síť velkorysých ulic a příčných pásů zeleně. Englův koncept ovšem nikdy nebyl zcela dokončen, především Vítězné náměstí zůstalo torzem. Přes řadu pozdějších soutěží zůstal Engelův návrh nepřekonán. Na tento projekt navazovaly jeho regulační plány vilové čtvrti na Hanspaulce, v horní Šárce, na Babě, v oblastech Bubenče a Dejvic. V letech 1924-28 provedl několik studií regulace Letné a Petrské čtvrti. Jako respektovaný urbanista a člen Státní regulační komise byl pověřen důležitým úkolem - propojit Dejvice s Pražským hradem. Tady se ale stal sokem jiného wagneriána - hradního architekta Plečnika, který měl o severním předpolí Hradu jiné představy. Antonín Engel byl svázán s osudem oblasti na sever od Hradu i jinak než jen pracovně. Dlouhou dobu bydlel v Bubenči (od 1916), poté ve vile v Dejvicích (od 1927) a na sklonku života se přestěhoval na Letnou (1939).

Engel byl opakovaně děkanem Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství. Po dlouhá léta vedl samostatný Ústav stavby měst, který pomáhal založit. V květnu 1939 byl zvolen rektorem ČVUT a tuto funkci zastával formálně až do roku 1945. R. 1942 byl německými okupanty poslán do trvalé výslužby a r. 1945 odstoupil pod tlakem komunistického režimu z funkce rektora. V roce 1948 byl akčním výborem VŠ zbaven funkce profesora a výnosem ministerstva školství byl dán do trvalé výslužby.

Engel - už jako starý pán a důchodce - ještě v padesátých letech navrhoval dostavbu centra Dejvic a postavil se proti stavbě Ústředního domu armády na Vítězném náměstí – podal zásadní protest proti narušení urbanistické koncepce a uspěl. Nakonec ještě postavil druhou budovu podolské vodárny, tentokrát už s typickou komunistickou dekorací. Původní realizaci vynikající ukázky industriální architektury provedl sám v letech 1925-1929. Projektantem její rekonstrukce v 50. letech byl opět on. Měl tak jedinečnou možnost dokončit dílo, které v dvacátých letech započal. Po 30 letech prakticky ve stejném stylu pokračoval ve svém projektu. Jen jeho konečné realizace se již nedočkal.