Z divadelní historie

Kprvním zmínkám o divadelním dění na území dnešního šestého pražského obvodu patří zprávy o vystoupeních kočujících divadelních společností, z nichž jedna – Sternfeldova společnost, jejímž členem byl i pozdější známý herec J. L. Turnovský – v polovině 19. století na čas zakotvila na zahradě restaurace Císařský mlýn v Bubenči, která bývala oblíbeným cílem letních vycházek Pražanů. Tato společnost, ač byla německá, hrávala podle potřeby i české kusy s malým obsazením. Její umělecká úroveň však byla dosti nevalná, herci před zdejším publikem neobstáli a odešli hledat své štěstí jinam, tentokrát na Smíchov do hostince U čísla 1.

Císařský mlýn však nadlouho neosiřel. Roku 1869 byl pod heslem “Jak otcové naši pěli, taktéž i synové chtějí” založen v Bubenči pěvecký spolek Václav, který si pro svá vystoupení zvolil právě sál v Císařském mlýně. Spolková činnost se utěšeně rozvíjela, záhy se přidali i ochotníci, a tak již 15. února 1871 mohlo být pořádáno první divadelní představení, při kterém byla sehrána – a zdá se, že zdařile – fraška Fotografická dílna v Praze a komický výstup Doňa Lucia de la Blafálek. Od této chvíle se hrálo stále častěji, soubor za deset let svého trvání provedl několik desítek výstupů a her, ponejvíce komediálního ražení. K výšinám umění pak soubor nejodvážněji sáhl o tři roky později inscenováním Schillerových Loupežníků.

Ochotníci společně se zpěváky také pořádali časté pěvecko-divadelní zábavy, jejichž výtěžek byl využíván k nejrůznějším obecně prospěšným záměrům. Tak byla 17. června 1871 sehrána ve prospěch spolkového praporu veselohra Dědkův kalmuk, 19. listopadu následujícího roku ve prospěch vánočního stromku pro místní chudé školní dítky Raupachova truchlohra Mlynář a jeho dítě, v březnu 1873 ve prospěch pohřebních pochodní komedie Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec, v září téhož roku veselohra Zlý duch Lumpacivagabundus ve prospěch pohořelých v Březnici) a mnohé další. Roku 1874 se k produkcím bubenečských ochotníků přidal i Spolek dělníků čalounů a záclon a společně sehráli veselohry Tatínkovy juchty a Bubenečské koláče. Ve stejné době také působily ochotnické jednoty Ratolest v Podbabě a Lípa Slovanská ve Střešovicích.

Blízký zánik souboru Václav však předznamenal již rok 1878: “V nešťastném tomto roce nastal rozkol mezi členy spolku. Jedna strana houževnatě lpěla na dosavadním programu, totiž pořádání divadelních her, strana druhá opět žádala, by se větší péče věnovala hlavnímu účelu – zpěvu. Straně první podařilo se snaze této klásti takové překážky, že strana druhá ochabla; aby pak porážka její byla úplna, byl ve valné hromadě, dne 29. června odbývané, podán návrh, by spolkové harmonium, jako zbytečný a nepotřebný nástroj, za obnos 5O zl. bylo prodáno, což také většinou hlasů bylo přijato. Bohudík však nenašel se kupec v době, kdy zmíněná strana převládala, a tak tento znamenitý návrh sám sebou poražen jest.” (Antonín Svoboda, Památník pěveckého spolku Václav v Bubenči, 1889). Šrámy z těchto půtek nebyly již nikdy úplně zaceleny, divadelní činnost pomalu ustávala, až nakonec se roku 1881 výbor usnesl spolkové jeviště natrvalo uložit.

Počátkem 20. století začala v celé Evropě vzrůstat obliba divadel v přírodě, v nichž se přírodní scenérie stávala přímou součástí jevištního dění. Největším a nejslavnějším pražským podnikem bylo v tomto směru Divadlo v Divoké Šárce, vybudované podnikatelem A. Fenclem. Mělo asi deset tisíc míst k sezení a šest tisíc k stání a jeho jeviště zabíralo široký pás romantické kopcovité krajiny nad Čertovým mlýnem. Provoz divadla byl úspěšně zahájen 16. května 1913 Smetanovou Prodanou nevěstou, nejnádhernější podívanou se však stalo známé historické drama F. A. Šuberta Jan Výrava, které s herci Národního divadla Karlem Želenským, Rudolfem Deylem, Růženou Naskovou. Marií Hűbnerovou, Evou Vrchlickou a dalšími velmi pečlivě ve vlastní úpravě nastudoval režisér Jaroslav Kvapil. Výprava náročného představení, ve kterém v působivých scénách davové vzpoury účinkoval mohutný kompars selského lidu a vojska, byla svěřena Karlu Štapferovi. Velkým úspěchem však bylo i provedení Piskáčkovy operety Osudný manévr v podání herců Městského divadla na Královských Vinohradech v době těsně před vypuknutím 1. světové války, která na čtyři léta představení v šáreckém divadle přerušila.

V Šárce se hrálo každé léto i v poválečné době, velmi vznosně působila především mohutně koncipovaná hra Františka Langra Vítězové s efektními scénami vojenských operací českých legií na ruské frontě. V létě roku 1921 byl ještě v Longenově úpravě uveden Cervantesův román Don Quijote de la Mancha s Vlastou Burianemv hlavní roli a Karlem Nollem v úloze Sancha Panzy. Zájem diváků o šárecké divadlo, příliš vzdálené od centra a vystavené rozmarům počasí, však již pomalu opadával a divadlo roku 1922 zaniklo.

Svoji kapitolku vepsali do divadelních dějin i dejvičtí sokolové, kteří měli v pronájmu tělocvičnu v restauraci U Műllerů, kde pro potřeby jednoty roku 1921 zřídili jeviště a zakoupili oponu. Vlastní ochotnická činnost se však mohla naplno rozvinout až v okamžiku, kdy sokolové získali vlastní dům s tělocvičnou na Bubenečské třídě, ve které po jejím rozšíření postavili v roce 1925 pěkné jeviště s místnostmi, potřebnými k provozu divadla. Se střídavými úspěchy i obtížemi při zkoušení snažili se sokolští ochotníci nastudovat za režie A. Pišvejce, J. Malého a K.Pavlíka nejen kasovní trháky začasté velmi pokleslé umělecké úrovně, ale i literárně hodnotnější díla, věnovaná výročím A. Jiráska, F. X. Svobody, J. Štolby, L. Stroupežnického či J. Vrchlického (sehráli například Vojnarku, Revoluční svatbu, Drama čtyř chudých stěn, Jedenácté přikázání, Paní mincmisrovou, Noc na Karlštejně aj.). Hráli v sále pro 45O diváků jedenkrát v měsíci od září do května a odměnou jim kromě velké přízně obecenstva bylo i vítězství ve sletové soutěži sokolských dramatických odborů, ve které roku 1932 získali první místo v župě i v okrsku. Kromě divadla pro dospělé hrál loutkářský odbor Sokola každou neděli pro děti hojně navštěvované loutkové divadlo.

Divadelní nadšenci se však našli i ve Střešovicích, kde při Besedě na Vořechovce, která měla svoji ústřední budovu na zdejším náměstí, kroužek několika obětavých příznivců dramatického umění předvedl v letech 1924-1925 pod vedením režiséra Vladimíra Šrámka na technicky zcela nedostatečně vybaveném jevišti biografu a za spoluúčasti známějších hereckých tváří (Emil Pollert, Marie Laudová-Hořicová, Ella Posnerová, Jarmila Novotná) řadu divadelních představení (Morálka paní Dulské, Ulička odvahy, Vzorný manžel, Naše miminko, Boj dam aj.). Když pak na počátku roku 1927 byl dvůr Besedy proměněn na taneční a divadelní sál v čele s malým jevištěm, na jehož stavbu dohlížel strojmistr Stavovského divadla V. Zeman, byla rozhodnuto o znovuzřízení dramatického odboru, jehož vedením byl tentokrát pověřen J. A. Novotný, člen opery Národního divadla. Před zcela zaplněným sálem předvedl soubor 19. října 1927 nenáročnou veselohru Bedřicha Vrbského Počestný dům, po několika dalších představeních však jeho činnost zřejmě zvolna utichla.Divadelní hru Františka Nekvapila Láska pod koly auta se podařilo secvičit studentům ze studentského odboru Besedy a aktivní byl i dámský odbor, jehož členky se zabývaly pořádáním dětských divadelních představení (pohádky Princ Jasoň, Sněhurka, Zlatý květ aj.), která se sice setkala s nadšením dětských herců, ale také s nevšímavostí publika a zřejmě i nepřízní vedení střešovických škol, pro něž byla tato činnost záhy ukončena.

Kromě již jmenovaných působilo v této době na Praze 6 i několik dalších ochotnických spolků, své ochotníky měli baráčníci a také některé politické strany, velmi aktivní byli i dělničtí ochotníci v Břevnově. Některé ze spolků hrávaly i v malých amfiteátrech na šárecké Zuzance nebo v údolí Housle.

Ojedinělým meziválečným pokusem zřídit v této městské části stálé divadlo byl projekt divadelního ředitele Bohdana Lachmana, který pro svůj soubor získal roku 1924 divadelní koncesi ve Svornosti, víceúčelovém sále nově postaveném Svazem rotmistrů. Herecký soubor se zde představil kromě jiného Jiráskovou Lucernou s oblíbeným hercem Karlem Adámkem v hlavní roli, divadlo se však stále muselo potýkat s mizivou návštěvností a jarní sezona skončila s velkým finančním deficitem. Pro záchranu divadla bylo proto založeno družstvo, aby převzalo jeho správu a pozvedlo návštěvnost, ale divadlo “přes všechnu snahu zelo prázdnotou, ačkoli biografy jsou plné a plné jsou také všecky hospody a herny; a tak dnes Dejvice a Bubeneč dávají si vysvědčení úžasné kulturní zaostalosti” (Národní demokracie 5. 11. 1924). Úsilí družstva tehdy bylo marné a divadlo posléze zaniklo.

Své divadelní soubory měla Praha 6 i v minulých desetiletích, ať už to bylo ochotnické divadlo J. K.Tyla Na Zavadilce s dlouholetou tradicí her pro děti, loutkové divadlo Brouček na Lotyšském náměstí či Divadélko v suterénu v Ústředním domě armády na Vítězném náměstí, které pořádalo nejrůznější besedy a pořady z oblasti poezie.

Praha 6 se stala i útočištěm jedné z větví českého alternativního divadla nekonformně reagujícího na dusnou společenskou atmosféru 7O. let a usilujícího o autentické herectví a poetiku rituálu, když se při Lidové škole umění z iniciativy Václava Martince, bývalého herce Divadla P. Bezruče v Ostravě, zformoval z posluchačů literárně-dramatického oddělení LŠU amatérský soubor Křesadlo. Jeho premiérovým představením bylo 27.3.1973 hudebně-literární pásmo Vagantské putování. V roce 1974 se k souboru připojila režisérka Nina Vangeli, po několika objevných inscenacích a zejména po uvedení epickodramatického příběhu Jako aneb Putování za tajemnými svitky Tripitaka se však komise OV KSČ rozhodla činnost souboru zastavit. Představení Proměny podle Ovidia tak mohlo mít premiéru až ve slovenském Martině a další inscenace (Knihy mrtvých, 1978) byla uvedena již pod novým názvem Studio pohybového divadla, který byl zaregistrován pod hlavičkou Svazu mládeže Strojní fakulty ČVUT, a soubor tak mohl obnovit svou činnost. Do svého původního sídla v LŠU v Radimově ulici se však již vrátit nemohl, hrál v nejrůznějších pražských divadlech, až nakonec po pětiletém putování zakotvil v Branickém divadla pantomimy. Při OKD Praha 6 působil koncem 8O. let také pantomimický soubor Mimosa, který se stal součástí divadelního sdružení Pražská pětka. Součástí už zcela nové historie je Dejvické divadlo, jedna z nejmladších pražských scén. V této knize je mu věnována samostatná stať, stejně jako Divadlu S + H.

Dejvické divadlo

Dejvické divadlo – jeden z nejvýraznějších stánků kulturního dění v Praze 6 – vzniklo jako první divadlo v Praze po listopadu 1989. Stalo se tak v Zelené ulici č. 15 v říjnu 1992 a tím bylo podáno svědectví o kulturní osvícenosti tehdejší politické reprezentace, která v době,kdy jiná divadla byla zavírána, uvolnila finanční prostředky a umožnila jeho vznik. Praha 6 se tak stala jedinou městskou částí, která zřizuje vlastní profesionální repertoárové divadlo.

První herecký soubor, který pomohl zařadit Dejvické divadlo do povědomí diváků i odborníků, vzešel z jednoho celého hereckého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU pod vedením uměleckého šéfa a režiséra Jana Borny. Již první rok existence setřásl z divadla několik jeho mylných zařazení mezi loutková divadla pro děti, studentské či spíše recesistní scény či mezi divadla amatérská. Inscenace, které byly uváděny v první sezoně, vytvořili renomovaní režiséři (Jan Schmid, Karel Brožek, Arnošt Goldflam, Jakub Krofta) a byly určeny dospělým divákům. Pouze jedno představení v režii Jana Borny bylo určeno dětem.

Vedle uvádění vlastních inscenací byli do Dejvického divadla zváni různí mimopražští hosté a zejména hostování brněnského Ha-divadla se stalo vbrzku tradicí.

Tři roky usilovné práce přinesly své ovoce nejen v bohaté návštěvnosti, v pozváních a účasti na mnohých mezinárodních festivalech, ale i v ocenění nejvyšším v domácím měřítku, a to v ceně Alfréda Radoka. Touto cenou, která je udělována pod záštitou prezidenta republiky, bylo Dejvické divadlo oceněno roku 1995. Také inscenace Dejvického divadla Sestra úzkost v režii J. A. Pitínského byla vyhlášena inscenací roku 1995 a scénograf a kostýmní výtvarnice byli v souvislosti s touto inscenací na Radokovu cenu nominováni.

V Dejvicích tak vznikl fenomén, divadlo, které v pražském měřítku nemělo srovnání a které se zařadilo mezi nejprestižnější scény. Přesto se na konci sezony 1995/96 rozhodl umělecký šéf Jan Borna zúčastnit se se souborem a repertoárem konkurzu na Divadlo na Starém Městě (dnes Divadlo v Dlouhé) s tím, že chtěl tento fenomén přenést blíže do centra a umožnit ve větším prostoru divadelní zážitek více divákům. Tento konkurz vyhrál a Dejvické divadlo se na počátku sezony 1996/97 ocitlo před otázkou jak dále.

Vedení divadla proto oslovilo režiséra Národního divadla Miroslava Krobota a zároveň pedagoga IV. ročníku herectví alternativní větve DAMU, který přijal nabídku k přechodu do Dejvického divadla. Další dva roky ukázaly, že to byla cesta neméně úspěšná. Oproti předchozímu nebyl nový soubor přísně homogenní a uzavřený novým tvářím, a protože i herci z renomovaných divadel měli zájem o angažmá v Dejvickém divadle, nastal další kvalitativní posun divadla. V sezoně 1997/98 přijali angažmá Ivan Trojan a Lukáš Hlavica z Divadla na Vinohradech, Martin Myšička z Národního divadla a David Novotný z Českých Budějovic. Na hereckém umění těchto zkušených kolegů byla založena i tato sezona, ve které byly uvedeny významné tituly, jako např. Gogolův Revizor v režii ruského režiséra Sergeje Fedotova nebo Barkerův Pazour v režii Lukáše Hlavici. Ani v této nové koncepci se divadlo neuzavřelo mimopražským hostům, případně jednomu průběžnému hostu po celou sezonu (např. Divadlo na voru). Rovněž tradice přehlídek mimopražských divadel tady zůstala zachována.

Za šest let existence si Dejvické divadlo za podpory Městské části Praha 6, ale i za podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. m. Prahy a dalších vydobylo své místo na slunci již dvakrát. Současná, téměř plná vyprodanost je odměnou všem, kteří se o divadlo zasloužili v minulosti i v současnosti a doufejme, že tomu v budoucnu nebude jinak.

Divadlo S + H

Za protagonisty loutkového Divadla S + H – Spejblem, Hurvínkem, Máničkou, bábinkou a psem Žerykem – se od roku 1945 vypravovali dospělí i děti do jejich tradičního sídla v tzv. hasičském domě v Římské ulici na Vinohradech. Situace se však radikálně změnila v roce 1994, kdy majitel domu, Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, nejprve drasticky zvýšil nájem a poté dal dokonce divadlu výpověď. Vedení divadla (ředitel scény Miloš Kirschner a dramaturgyně Helena Štáchová) se tak ocitlo ve velmi složité situaci, ze které se jim, ovšem poněkud nešťastným způsobem, snažil pomoci parlament (v červnu 1994 rozhodl o dotaci 54 milionů, aby pak zjistil, že je nemá z čeho vyplatit). Divadlo tak muselo zvládnout situaci vlastními silami. S finanční podporou pražského magistrátu a pomocí úvěru se jim podařilo zrekonstruovat tehdejší dejvické kino Svornost, ve kterém pak Spejbl a Hurvínek, postavičky narozené podle návrhu Josefa Skupy v plzeňském Loutkovém divadle feriálních osad, našly svůj nový domov.

Premiérovým představením nově otevřeného divadla byl 24. února 1995 komponovaný pořad Spejbl a Hurvínek bilancující a balancující - tvůrčí profil divadla od co. let do současnosti, doprovázený archivními nahrávkami.

V roce 1996 byl vybudován za sponzorské pomoci SPT Telecom bezbariérový vstup a divadlo zároveň věnovalo hru Heleny Štáchové Spejblovy smysluplné nesmysly tělesně postiženým. V témže roce došlo zároveň po úmrtí Miloše Kirschnera, který přebral od Josefa Skupy divadelní žezlo roku 1953, ke změně ve vedení divadla, jehož se ujala manželka a dlouholetá spolupracovnice M. Kirschnera, herečka (od roku 1967 propůjčuje svůj hlas Máničce), autorka her, režisérka a dramaturgyně divadla H. Štáchová. Zatím zřejmě nejúspěšnějším představením dejvické éry Divadla S + H se stal divadelní příběh Hurvajs něfetuj (1997) autora Jana Vodňanského a v režii L. Středy, který je určen mládeži ve věku od 12 do 15 let a je doplněn besedou s odborníky na drogovou problematiku.