Bílkova vila

Stavba Bílkovy vily v Mickiewiczově ul. č. 1/233 souvisela s jedním z nejzdařilejších projektů pražského magistrátu z doby před 1. světovou válkou: v roce 1911 vypracovali zaměstnanci městského stavebního úřadu V. Zákrejs a V. Hofman návrh výstavby urbanistického celku na místě zbořených městských hradeb v okolí bývalé Bruské brány ve stylu anglických zahradních měst. Mezi architekty, kteří navrhovali jednotlivé budovy, se objevil i sochař František Bílek (1872 – 1941), který v českém umění epochy symbolismu a secese je dnes kladen na přední místo i jako architekt, autor užitého umění, kreslíř, grafik, ilustrátor a samostatný náboženský myslitel – mystik s literárními ambicemi.

Mnohoznačnost a ambivalence symbolických děl vylučuje jejich pasivní konzumaci, nutí k aktivnímu vnímání, ke snaze po rozkrytí jejich smyslu. U Františka Bílka je tato dešifrace ztížena autorovým komplikovaným myšlením a zcela originálním způsobem vyjadřování.

V roce 19O8 v tištěné přednášce Stavba budoucího chrámu v nás vyjádřil své chápání vesmíru jako Bohem stvořeného chrámu, plného skrytých nápovědí a významů, k nimž umění tvoří “předsíň chrámovou” pro ty, kteří chtějí být “zasvěceni”, tj. připraveni k pochopení své duchovní podstaty a posléze k mystickému splynutí s universem. Bílkovy představy o budování konkrétní stavby “předsíně chrámové” a o pojetí jejích interiérů, které se zachovaly v grafice, později velmi ovlivnily zejména vnitřní ustrojení jeho pražské vily.

Ze současného časového odstupu se Bílkova vila (1911) jeví jako vrchol autorova hledání autentického výrazu pro zhmotnění vlastního požadavku obsáhnout svět jako celek. V době příprav projektu měl Bílek realizovánu řadu architektonicky koncipovaných náhrobků, stavbu svého prvního domu v Chýnově (1898) a stavbu rodinného domku v Táboře (19O2). Zvláštností jeho mnohých stavebních návrhů a koncepcí bylo to, že v nich často vycházel ze studia organické struktury rostlin, živočichů i člověka. Tyto inspirace, stejně jako námět obilného pole (podnícený pravděpodobně básní největšího českého symbolisty a Bílkova uctívaného přítele Otokara Březiny Apotheosa klasů ze sbírky Stavitelé chrámů (z roku 1899), jenž umělec realizoval jako projekt svého domu v Praze, jsou demonstracemi jeho přesvědčení o souvislostech a analogiích přírodního a uměleckého tvoření.

Na rozdíl od Bílkova prvního domu v Chýnově, v jehož koncepci hrála prvořadou roli sochařova potřeba prostorného, světlého ateliéru, vykrystalizoval návrh jeho pražské vily především ze záměrů ideových a výtvarných. Možnost neomezovat fantazii byla dána i skutečností, že dům byl projektován na první, poněkud předsunutou parcelu pozemku, kterou si manželé Bílkovi zakoupili. Kromě svého domu navrhoval F. Bílek i dům dr. Procházky na sousední parcele (Mickiewiczova č. 3), dnes ředitelství Galerie hl. m. Prahy) a dosáhl tak stylově harmonického propojení své vily s ostatní zástavbou.

Bílkova vila patří k význačným stavbám, kterými se v Praze završovalo období secese. Je řešena v tzv. geometrickém stylu secesní architektury, který chápal budovu především jako tektonický organismus a nepoužíval již na fasádách rostlinný dekor ani lidské figury, ale kladl důraz na silně stylizované symboly. Exteriér Bílkovy vily neprozrazuje, že jde o obytný dům se sochařským ateliérem. Umělec chtěl vytvořit prostředí, které by bylo zároveň “dílnou i chrámem”. Projekt podřídil ideji, kterou bylo “pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na kadý den"”- tedy to, čím si přál učinit v duchovní oblasti své umění.

Půdorys domu, který byl odvozen ze stopy kosy v obilném lánu, tvoří mezikruží orientované k východu. Do středu kružnic plánoval Bílek původně umístění své sochy Mojžíše (19O5), jako symbol biblického Hospodáře. Kromě ideových důvodů jej k tomu záměru podněcovaly pravděpodobně i úvahy výtvarné, neboť při otočení sochy Mojžíše k východu jeho půdorys i hmota opakovaly v malém měřítku půdorys i hmotu domu. Teprve v roce 1926 se umělec rozhodl situovat do těch míst pomník J. A. Komenského loučícího se s vlastí, který věnoval městu Praze a pro nějž magistrát marně hledal vhodné umístění. (Socha Mojžíše stojí před Staronovou synagogou).

Protáhlé těleso Bílkovy vily je nápadné stěnami z režného cihlového zdiva, které jsou rytmicky členěny světlými štíhlými sloupy (“snopy klasů”), připomínajícími egyptskou architekturu, kterou autor velmi obdivoval. Myšlence obilného pole a požadavku propojení “dílny a chrámu” byla podřízena i koncepce interiérů, vnitřní výzdoba a zařízení, které Bílek sám vymýšlel a většinou též prováděl. “Chrámem” myslil Bílek především místo kontemplace a niterného soustředění a prostory jeho vily k němu mají vést. Architektura se nijak nesnaží překonat tíži hmoty, místnosti nejsou příliš velké ani světlé a umělecká díla (k nimž je nutno přičíst i nábytek, dveře, jejich kování a kliky atd.) tvoří v interiéru určitá zastavení, o něž se mohl rozjímající duševně opřít. Umělec tvorbu chápal jako poslání “vykonat uměním oběť k ozdravění bratří”, tj. sloužit dílem k poučení a morálnímu povznesení lidstva. Ve svých vlastních domech učinil proto ateliér vždy základní prostorou, od níž se odvíjela koncepce ostatních částí. Vnitřní prostory se pak promítly do vnějšku domu v jeho členění, okenních otvorech a dekoru, jak to odpovídalo principu soudobé moderní architektury: modelovat stavbu zevnitř. Pro umělcovu informovanost o soudobé architektuře a stavebních novinkách svědčí to, že Bílkova vila měla první rovnou střechu v Praze a fungující systém teplovzdušného topení.

Bílkova díla jsou charakteristická uplatňováním symbolických propojení světa přírodního se světem duchovním. Také vnitřní organismus vily je komponován podle této zásady. Interiér je kromě ateliérových vrat a hlavního vchodu ještě dvěma vstupy spojen se zahradou. Také všechny místnosti domu jsou vzájemně propojeny průchody a drobnými okénky, aby se jejich prostor prolínal a umožňoval přelévání duchovního proudu z ateliéru celým domem.

Bílkova vila byla ve své době v Praze nezvyklým pokusem vytvořit totální umělecké dílo -Gesamtkunstwerk. Všechny její složky byly vytvořeny jedním umělcem a jsou podřízeny jednotící ideji. Z tohoto hlediska se dnes jeví jako ojedinělý projev expresivně symbolické linie secesního umění ve střední Evropě.

Od roku 1962 patří Bílkova vila městu Praze a od roku 1963 je spravována Galerií hl. m. Prahy. Kromě svého domu projektoval František Bílek v Mickiwiczově ulici společně s A. Hulánem architekturu sousedního domu č. 3 a podílel se též na návrzích jeho vnitřního zařízení, které bylo inspirováno dekorativními prvky muslimského Orientu a v němž převažovala slonovinově bílá barva (zařízení je dnes dokumentováno jen na několika málo fotografiích).

V roce 1927 vytvořil F. Bílek monumentální dřevěný reliéf s podobiznou Charloty G. Masarykové (185O – 1923), která v letech války bydlila v Mickiewiczově ulici č. 13. Její filozofie i charitativní činnost byly umělci velmi blízké. Starší návštěvníci Bílkovy vily si ještě pamatují umístění reliéfu s ozdobně vyřezávaným nápisem v rámu “Vše jen s láskou. Světlé památce Charloty G. Masarykové, choti presidenta republiky” ve vstupní hale. Dílo později přešlo do soukromých rukou a v roce 1975 je zakoupila do svých sbírek Národní galerie.